Lavabo a evangelium

Když už jsme si doprostřed kaple postavili mariánskou sochu, která většinou stává v rohu a nikdo si jí moc nevšímá, přemýšlím, co to má Ježíšek v levé ruce. Je to nějaký hadřík, ručníček, ale já si tajně myslím, že je to lavabo, které při mši občas zaměníme za purifikatorium. Že nám chce říct: Vy tupci, takhle přece vypadá lavabo! Některým z nás je to jedno, ale jiným na tom dost záleží.

To mě vede k přemýšlení o našich zástupných sporech. Kdysi dávno, to už může být dobrých deset dvanáct let, se mezi námi saloši rozhořel v kobyliské komunitě spor o to, jestli v kapli při mši před přijímáním poklekat, nebo nepoklekat. Já jsem měl názor, že když už poklekáme při, nebo po Beránku Boží, není třeba poklekat ještě jednou před přijímáním, protože to pokleknutí je vlastně „tamto“ pokleknutí. Byla z toho docela divočina, klekači se spojili proti neklekačům, jedni po druhých házeli zásadní dogmatické argumenty, které pak přešly do argumentů podpásových a ulítlých. Já jsem třeba v emoci komusi napsal, že bychom před přijímáním mohli třeba dělat hvězdici (jako na rukou), abychom to pořádně zdůraznili. Přiznávám, že jsem v tom sporu byl taky dost mimo, dlouho jsem navzdory všem ostatním neklekal a vyjadřoval jsem tak, že si za svým stojím. Pak jsem po čase začal klekat taky, nějak jsem svůj vzdor hodil za hlavu.

Mám dojem, že v církvi milujeme tyhle náhražkové spory, které vlastně zakrývají (nebo prozrazují?) cosi jiného. Hodně se teď mluví o církvi otevřené světu a jeho výzvám (Petráček) oproti církvi do sebe uzavřené a o sebe se starající (jména si dosadíte sami). Náhražkové spory kolem přijímání na ruku, mariánského sloupu, Istanbulu, atd., nám zastírají, že dnes se hraje spíš o víru, o to, jaké vlastně evangelium jsme to drželi v ruce, když po jeho přečtení hlásáme uzavřenost a strach.

Zdeněk Jančařík