„Boží slovo je živé, mocné a ostřejší nad každý dvojsečný meč. Proniká až k rozhraní duše a ducha, až do morku a kloubů, až do srdce, kde zkoumá jeho myšlenky a úmysly. Nic v celém stvoření před ním není skryté; všechno je nahé a obnažené před očima Toho, jemuž musíme složit účet.“ (Židům 4,12–13)
Není asi krásnějších veršů o Božím slově v Písmu! Tahle slova bychom se mohli naučit zpaměti a opakovat si je, když se nám přihodí věci, kterých jsme se ještě včera nenadáli. Chodíme teď poslušně v rouškách jako muslimské ženy, a dokonce to považujeme za projev úcty vůči druhým. Mám známého, který když ve Švýcarsku uviděl ženu s hidžábem, prohlásil: „Další teroristka! Jak jim to můžou dovolit!“ Teď máme hidžáb všichni…
Předevčírem byl v breviářové četbě na den text o Mojžíšově výstupu na horu Sinaj a o jeho rozmlouvání s Bohem Izraele. Bůh zástupů je tam popisován velice lidsky: „Tady je u mě místo, postav se na skálu. Až bude přecházet má velebnost, postavím tě do skalní trhliny a svou dlaní tě zakryji, dokud nepřejdu. Pak svou dlaň odtáhnu a uvidíš mě zezadu, ale má tvář se neukáže.“ (Druhá Mojžíšova 33. a 34. kp.) Ono totiž vidět Boží tvář nelze jen tak, ona je zahalena a často nedostupná, nedokážeme snadno pochopit jeho záměry a jeho „úradky“, jak se postaru říká. Mojžíš to kritické životní setkání přežil a vydal se dolů z hory se dvěma deskami Zákona, ovšem pod horou už křepčili Izraelité kolem zlatého telete. Ve zpěvu po prvním čtení se pak říká: „Mojžíš si klad na tvář roušku. Až se lid obrátí k Pánu, rouška bude odstraněna.“
Vzpomínám na ta slova Písma, kdykoli si uvazuji na tvář roušku a vyrážím na nákupy do Billy nebo za jinými brněnskými pochůzkami (které se snažím omezovat na minimum!). Hodně se o rouškách teď mluví, jestli prý dorazí z Číny, kolik jich chybí v nemocnicích, kamarád na FB pravil, že si dnes bere pro jistotu i bederní roušku, jiný chce zase prodávat křestní roušky „se slevou“. Děkujme Bohu i za toto rouškové období, které může být časem povzbuzením víry. Nejen v roušky.
Zdeněk Jančařík