#slovozdruhevlny 41)
Máme tady v komunitě takovou záhadu. Libor je ze Znorov, já z Veselí, což je vlastně, řekněme, stejná slovácká aglomerace. Když jsem začínal jako katolický novokřtěnec jezdit s mládeží na chaloupky, byla moje první chaloupka s veselskými ministranty v Makově, na moravsko-slovenském pomezí. Ti ministranti nebyli vlastně Veselani, ale spíš Zarazičani, tj. většina kostelových kluků tehdy pocházela z veselského předměstí zvaného Zarazice. A ti mi vyprávěli jednu znorovskou historiku, která je tou naší komunitní záhadou.
Ze Znorov (Vnorovy!) byl na začátku devadesátek vypraven poutní autobus do Lurd a všichni účastníci zájezdu se moc těšili. Ale jak už to tak bývá, tetičky a strýci dorazili k autobusu dřív, a když ten stroj konečně přijel a řidič dal pokyn, aby lidi nastupovali, nikdo nechtěl lézt do autobusu jako první. Dokonce se začali hádat a přetlačovat – šlo o lepší místa, protože je všechny čekala dlouhá jízda. Nakonec vylezla z řady rozhádaných Znorovjanů tetka, které říkali Kocúřena (nejspíš se jmenovala Kocourková nebo Kocúrková, nebo taky jejímu starému říkali Kocúr) a pravila: „Tož poďme my, co zme trochu!“ Když mně to kluci vyprávěli, netušil jsem samozřejmě, co znamená „my, co zme trochu“. Vysvětlili mně, že „my, co zme trochu“ jsou tetičky, které sedávají v kostele v předních lavicích, uklízí kostel a na faře jsou jako doma. Prostě mají ke kostelu, k faráři a k Panně Marii Lurdské „trochu“ blíž než ostatní. No, a Libor tvrdí, že ve Znorovách žádná Kocúřena nikdy nebyla, že je to nějaký veselský nesmysl. Tak nevím.
Vzpomněl jsem si na tu historku při četbě poslední Rohrovy knihy Univerzální Kristus. Rohr předkládá svou vizi Kristovy univerzality mnohem šířeji, než je to obvyklé v katolických, protestantských nebo jakýchkoli ekumenických mantinelech. Píše třeba: „Když se například zadíváte na svého psa, jak jsem já často hledíval na černou labradorku Venus, opravdu myslím, že se díváte na další inkarnaci Boží přítomnosti, Krista. Když se podíváte na kteréhokoli člověka, na květinu, včelu, horu – na cokoli –, vidíte inkarnaci Boží lásky k vám a svět můžete nazývat svým domovem.“
Už nejsou Znorovjané, Veselani, Zarazičani – všichni jsme jedno v Kristu Ježíši, našem Pánu.
Zdeněk Jančařík
