Skip to main content

Když se nejistota políbí s prázdnotou

#slovozdruhevlny 3)

Zase nám hrozí prázdné kostely. Včera jsme měli u nás v salesiánském domě první schůzku salesiánů s vysokoškoláky, kteří u nás budou bydlet, dnes ráno jsme zjistili, že nevíme, jak to všechno bude, protože univerzity přešly na distanční výuku, takže studenti se asi zase vypaří. Před chvílí mi přišla esemeska, že křtiny, které měly být za týden v Praze, nebudou. V pátek zrušili tady u nás snoubenci den před svatbou obřad a přeložili ho na neurčito. A možná nám zavřou i ty hospody! Nejistota se stává základní jistotou těchto dní, poledním démonem. Proč poledním? V poledne totiž přicházela na pouštní mnichy mrákota a jakýsi úžeh. Vycházeli prý nervózně z cely a říkali si, jestli to všechno, co dělají, má cenu, jestli by to neměli zabalit. Červ pochybností se zavrtával do jejich předsevzetí a dostavila se chandra. K čemu to všechno je? Pastorační úspěchy, zástupy lidí u zpovědnic, plné autobusy konvertitů, lidé klepající ve dne v noci na naše cely se svými dotazy a potřebami? Nic nemá cenu, zabalme to, zavřeme krám.

Někdy se tomuto rozpoložení říká také krize středního věku nebo syndrom vyhoření. Nepomáhají rady jako „Běž si zaběhat!“ nebo „Z toho se musíš vyskákat!“ Jediné, co zbývá, je vytrvalost, výdrž, probuzení vnitřní odolnosti. Prostě to ustát, vydržet, zůstat při tom, co dělám. Vytrvat v cele a počkat, až to přejde, až polední výheň pomine a začneme zase normálně přemýšlet. „Dám vám jiného Přímluvce, aby s vámi zůstal navždy.“ (Jan 14,16) Proti démonu působí Duch, který se jen tak nevypaří, nevezme roha, nezklame tím, že by přišel se zpožděním, nebo se raději vůbec nedostavil. On jest, tiše ozařuje, přimlouvá se, spočívá, jako by bezhlesně seděl v křesle vedle mě, který se třesu nejistotou z toho, co v šest večer oznámí Prymula.

Zdeněk Jančařík