Kde je k čertu Bůh?

Ztráta možnosti chodit do kostela a ke svátostem odírá naši víru až na kost. Jedna věc je Písmo, víra těch ostatních, růžence, křížové cesty, duchovní svaté přijímání, četba životopisů svatých. To všechno nám dává pocit, že „to“ pořád ještě běží, že „to funguje“. Ale co moje osobní víra? K čemu mě teď v samotě a více méně bez běžných sociálních kontaktů vede?

Jsou lidé, kteří by chtěli mít u sebe doma kněze, který by jim každý den vysluhoval svátosti. Zvou nás kněze občas k sobě domů, třeba i na oběd a na večeři, aby měli možnost mít u sebe Pána Ježíše v eucharistii. Jak to udělat o Velikonocích? Bude nějaká vigilie? Když nebude v kostele, tak aspoň u nás doma? Často se tak projevuje spíš jakési „svátostné sobectví“ než víra. Mít Ježíše aspoň kousek pro sebe, když už ho nemají ostatní.

A vůbec, jak to Bůh s námi myslí? Má nás/mě opravdu rád, jak to pořád dokola tvrdí faráři v kostelích? Jak tu svou lásku projevuje, když na nás sesílá morové nebo virové rány? Je to on, kdo je sesílá, nebo si za ně můžeme sami? Je v tom nějaký záměr? Můžou za to Číňani, Rusové, nebo Američani? Může za to Bůh?

Je několik knih, na které během psaní Slova z karantény upozorním, jednu napsal australský jezuita Richard Leonard a jmenuje se Kde je k čertu Bůh. Místo „k čertu“ by tam mohlo být mnohem jadrnější slovo, protože to je výrok jeho matky, když mluvila o úrazu své dcery, Leonardovy sestry, krásné mladé ženy, která si při jedné celkem banální nehodě zlomila páteř a stala se z ní kvadruplegička (ochrnula po celém těle odshora až dolů). Ta otázka na kněze-jezuitu vlastně zněla: „Kde je kurňa ten tvůj Bůh, o kterém pořád kážeš a kterého vzýváš? Co dělal, když se to stalo? Proč to dopustil?“

Cituji z Leonardovy knížky, která může být v těchto časech velice přínosná:

„Když se vás tedy děti budou ptát: Proč došlo k té vlně tsunami, myslím, že nejlepší bude odpovědět jim jednoduchou geofyzikální pravdou. Totiž, že se to stalo proto, že se posunuly zemské desky a to způsobilo velkou vlnu.“ Jako racionální teolog Leonard odmítá tradiční „zbožné“ vysvětlení, že se to stalo proto, aby nás Bůh přiměl k větší zbožnosti, nebo nás v současné době naučil umývat si ruce. Problém je v tom, že za událostmi, které přicházejí, nestojí často Bůh, ale my sami. Rozšíření koronaviru v Číně nejspíš šlo zabránit, kdyby čínská vláda nezakázala jeho výzkum a neztopila první zprávy v listopadu 2019.

Přesto se modleme, protože Bůh je ten, který o nás ví a bdí nad námi. Nejde jen o to, že „to nemůže uškodit“, ale modlitba nám může rozšířit srdce pro opravdu Boží věci.

Zdeněk Jančařík