#slovozdruhevlny 22)
Jednou z katolických pravd, přes kterou nejede vlak, je odedávna nejvyšší hodnota mše svaté coby veřejné bohoslužby. Ona je podle přesvědčení mnohých vrcholem liturgie (veřejná služba, Boho-služba) a podle názoru některých jsme se jí příliš rychle zřekli a stali se poslušnými plniči vládních nařízení. Psát o tom, jak mši svatou opravdu chápe a vnímá jeden každý katolík v církevní praxi, by se dalo z hlediska kněze, který ji má sloužit každodenně, přes kostelníka, který s ní má asi nejvíc práce, po varhaníka, který ji vnímá nejvíc přes noty a pedály, po ministranta, který ji někdy přetrpí, jindy aktivně prožije. A pak jsou tam lidé, kterým říkáme „věřící“ a kteří na mši buď přijdou, nebo nepřijdou, jak kdy, vrchol nevrchol. Někteří říkají, že žádný vrchol (a zvláště vrchol Ježíšovy lásky) nelze prožívat každý den, že stačí jednou za týden, jiní tvrdí, že jo, ale když ty horlitele člověk občas při mši a zbožných úkonech vidí, tak to jako žádný vrchol nevypadá. To jen k těm teologickým řečem – ona teologie někdy střílí verbálně hodně vysoko, až nám ty patrony lítají přes hlavu.
No, a teď máme utrum (konec, amen, šlus, šmytec), chybí nám totiž vrchol – veřejné mše svaté nejsou, nebo by aspoň být neměly, jak nám znovu dnes přišlo z biskupství: „19. až 21. října 2020 na Svatém Hostýně jsme konstatovali, že v současné době není bohužel možné se účastnit Eucharistie coby veřejné bohoslužby, tak jako za normálních okolností…“ Za rozhodnutím stojí „úmysl zákonodárce, kterým je zamezit dalšímu šíření nemoci COVID 19 razantním omezením kontaktů mezi lidmi“. (z Výzvy předsedy ČBK o aktuálních vládních nařízeních) Jsme trochu jako pokusní králíci Pána Boha… Jak to už zaznělo v první vlně, v církvi snad nebylo celosvětově období, kdy by se nekonaly veřejné bohoslužby. Také jsme ale nevěděli, jak se ty virové a bakteriální nákazy šíří!
Kdo jsme se setkali s nemocnými Covidem-19, tušíme, že budeme muset chtě nechtě vydržet beze mší. Kdo máme vedle sebe staré a nemocné, křehké bytosti, tušíme, proč Ježíš vyzýval spíš než k účasti na bohoslužbách k posloužení „maličkým“. „Cokoli jste udělali pro jednoho z těchto nepatrných, pro mě jste udělali.“ (Mt 25,31–45) Teď pro ně děláme také to, že nechodíme na mše.
Zdeněk Jančařík
