Vzkříšení. Zmrtvýchvstání. Jak si to představit? Není to jen metafora? Zbožné přání učedníků, podvod prvních křesťanů? Nikdo u toho nebyl, zmizelo jeho tělo, jeho nejbližší ho ale viděli, jedli s ním u jezera rybu, ukazoval jim své rány, které utržil na Velký pátek. Sugesce Dvanácti? Davová sugesce? Dvoutisíciletá sugesce? Ukradli jeho tělo? Zůstala tam jen rouška a tajemné pohřební plátno. Jak to všechno bylo, jak se to vlastně událo?
Samé otázky, žádné, nebo jen zajíkavé odpovědi. Lépe a snadněji se nám popisuje jeho utrpení, jeho pozemský pobyt, dokonce i to Turínské plátno je především památkou jeho umučení – do detailů nám popisuje, co se tehdy událo před, při i po ukřižování. Vidíme jeho bolestí zvrásněnou tvář, dokonce vlasy, zlomený nos, potrhané vousy, zavřené oči. Také umění tápe, když má ztvárnit krásu nedělního rána, většina obrazů vzkříšení a Zmrtvýchvstalého jsou nepřesvědčivé kýče, které zůstávají daleko za očekáváním skutečně věřícího člověka. Zatímco všechny ty křížové cesty, bolestné obrazy, gotické kříže jsou věrohodné a působivé, obrazy Vzkříšeného jsou přesvícené a příliš krásné. Snad jen ten Mathias Grünewald se dotkl pravdy.
Je to možná tím, že právě to, co nevidíme a neumíme si vůbec představit, musíme uchopit jinak, jiným nástrojem než rozumem, kamerou nebo štětcem. Víra je úplně jiný orgán našeho chápání světa. Boha nelze vtěsnat do lidských představ a obrazů. Proto dnes říkejme možná šeptem spolu s Tomášem: „Pán můj a Bůh můj.“
Zdeněk Jančařík