Včera jsme slavili neděli také jídlem. Jirka vykouzlil čirý vývar, pak přišla voňavá jasmínová rýže a masová hovězí rolka, k tomu delikatesní sosík. Jelikož dva bratři slaví, nechyběl výběr z bobulí, či z čeho, na závěr sladký beránek s kandovaným ovocem.

Nahrál tomu jedení úryvek z Lukášova evangelia, kde vzkříšený Pán večeří s dvěma emauzskými učedníky. No, moc toho nesnědí, protože se dostanou jen k chlebu – a večeře rychle končí. Nevíme, jestli bylo k jídlu ještě něco, protože Kleofáš s Lukášem nelení a běží zpátky do Jeruzaléma. 60 honů. Dobrá, tak třeba 20 km. Zbytek večeře nechali v lednici.

Jak se slaví jídlem a k čemu to jídlo vlastně je? Jde o to, dostat něco do žaludku? Jde o výměnu látkovou? O chemické procesy, které se odehrají někde v oblasti břicha? O uspokojení potřeby, ukojení?

Jak píše Elias Canetti v knížce Masa a moc: „U spolustolovníků nelze přehlédnout jistou vzájemnou úctu, která se projevuje už tím, že si pokrm dělí. Pokrm, který před nimi leží ve společné míse, patří všem společně. Každý z něho něco sní, každý vidí, že i ostatní si vzali. Je všeobecná snaha být spravedlivý a nikoho neošidit. Nejsilnější svazek mezi lidmi, kteří jedí, vzniká, když ujídají z jednoho zvířete, z jednoho těla, které znali za živa jako jednotku, nebo z celého bochníku chleba. Ale jejich lehce slavnostní chování se pouze tím nevysvětlí: jejich úcta znamená také, že se nebudou jíst vzájemně. (…) Lidé sedí spolu, ukazují zuby, jedí, a dokonce ani v tomto kritickém momentu nedostane jeden chuť na druhého. Člověk si za to váží sám sebe a váží si i druhého za jeho zdrženlivost, ve které se mu vyrovná.“

Hm, ano, je dobře se „nežrat“, „nekousat“, slavnostní okamžik jídla je okamžik vzájemné shody a přízně. Také Ježíš jedl s učedníky jeden chléb, přestože ho jeden z nich chtěl sežrat. Díky, Bože, za společné nedělní jídlo!

Zdeněk Jančařík