Jak Anežka našla Toufara

By 13. 11. 2020 Slovo z karantény
Je to přesně šest let od stejně pošmourného a sychravého dne, jako je dnes, kdy jsem dostal kolem třetí odpoledne od Miloše Doležala esemesku s tím, že na ďáblickém hřbitově nalezla skupina archeologů a antropologů ostatky slavného číhošťského faráře. Vyrazil jsem na hřbitov. Bydlel jsem tehdy ještě v Kobylisích, tak jsem to měl pár zastávek sedmnáctky. Věděl jsem od Tomáše Petráčka, že při prvním pokusu o identifikování správné hrobové šachty kopali „na špatném hrobě“, tak by byl skoro zázrak, kdyby se to na druhý pokus povedlo.
Přiběhl jsem ke známému pohřebišti – kousek od hrobových šachet politických vězňů popravených soudruhy máme totiž naše salesiánské hroby. Miloš byl dojatý, ukazoval mi primiční obrázek „Toufárka“, jak mu něžně přezdíváme, na kterém byla kresba bl. Anežky České. V den nalezení ostatků bylo 13. listopadu. Miloš to bral jako Boží a Anežčino znamení. Díval jsem se dolů do šachty, ve které byly napůl odhaleny ostatky tělesně robustního muže. V bederní oblasti nalezli archeologové drén, který byl prvním znamením, že jde o správnou kostru, protože Josef Toufar měl před smrtí vývod z břicha, protože jeho vnitřní orgány byly po mučení a mlácení sadisty Máchy natolik rozbité, že už vlastně nefungovaly.
Miloš mě pověřil krátkou modlitbou nad ostatky. Všichni jsme stáli kolem otevřeného hrobu a zírali na Anežčin zázrak. Na druhý den přijel kardinál Vlk a měl promluvu, Tomáš Petráček pak po převezení ostatků na počernickou patologii přednesl krátkou modlitbu a požehnání. Byl to mimořádný den, nikdy na ten zázrak nezapomenu!
Zdeněk Jančařík