#slovozdruhevlny 26)
Chodíval jsem v dětství o dušičkách na hřbitov ve Veselí s tátou. Vzali jsme kárku, do ní naházeli svíčky, sirky (sirky fascinují všechny kluky!), smeták a hrábě. Byl to takový výlet, i když dnes vidím, jak nedaleko hřbitov od sídliště Hutník vlastně je. Veselský cintorín sousedí těsně s nádražím, do hrabání listí a zapalování svíček houkaly tehdy ještě parní lokomotivy a bylo slyšet pokřikování dělníků na traťové distanci, co podbíjeli pražce. Občas o sebe narážely nákladní vagony, jak s nimi posunovali. Chodili jsme většinou jen po „našich“ hrobech, našli jsme tátovu mámu, pak dědu Kytlicu a dědu Prokeše, později k němu přibyla babička Miládka. Jednou mě tam u jednoho hrobu tata nechal, že musí ještě na garáž pro rýč, ale nevracel se asi hodinu, nejspíš se zastavil na Špici. Mrzl jsem tam, ale mám dojem, že jsem se i jako nekřtěňátko trochu modlil, protože to tehdá dělala ještě většina návštěvníků hrobů, snad i paní Janásková a Janíčková z našeho vchodu.
Nedávno v létě jsem byl ve Vídni a řekl jsem si, že se podívám na Zentralfriedhof. Je to největší hřbitov v Evropě, je tam takový karusel slavných hrobů velkých muzikantů (Brahms, Johann Strauss, Beethoven, ale také Mozart, Schubert nebo Schoenberg). Najdete tam také třeba Emila Holuba a spoustu českých a maďarských jmen, nejen v té židovské části hřbitova. Ale co je nejkrásnější dominanta Zentralfriedhofu je asi nejhezčí secesní kostel, jaký jsem viděl (a to jsem byl i na vídeňském Steinhofu) s roztomilou sochou sv. Karla Boromejského. Je nádherný, i když ho nechal postavit a dal se v něm pohřbít slavný antisemitský starosta Karl Lueger.
Doufám, že se letos dostanu také na veselský hřbitov. Vzpomenu na tátu i mámu, ale také na všechny ostatní. A pak zajedu taky do Strážnice, kde mám taky pár kamarádů. R. I. P.!
Zdeněk Jančařík
