Dvanáct let jsem pracoval v nakladatelství Portál. Žil jsem knihami, texty, myslel jsem pořád na to, co vyjde zhruba za půl roku nebo za rok. Vůbec jsem občas nevěděl, jaký je zrovna měsíc nebo rok, pokud se psal ročník 2002, já už měl plnou hlavu titulů, které vyjdou v roce 2003. Jako šéfredaktor jsem chtěl vydat nějaký bestseller, něco, co zvede prodeje ostatních knížek. Před svým angažmá v nakladatelství jsem pobyl tři roky v Itálii, přivezl jsem si tehdy jistou znalost toho krásného jazyka, kde všechna slova končí na samohlásku.
Rok 2004. Bylo to před mistrovstvím Evropy ve fotbale v Portugalsku. Těsně před ním vyšla Pavlu Nedvědovi kniha rozhovorů s nějakým novinářem, vím ještě, že se jmenoval křestním Bruno. Nechal jsem si knihu poslat do Portálu, rychle jsem ji přečetl a řekl si spolu s kolegy, že to by mohl být ten bestseller, s jedinou podmínkou, že to vyjde zhruba za tři měsíce. Okamžitě jsem angažoval překladatele, dal mu šibeniční termín, ten souhlasil, z italského nakladatelství jsem obdržel originální fotografie. Pokoušel jsem se získat od Paola podpis do knihy, ale s takovou celebritou se nedalo jen tak spojit. Jeli jsme dokonce do jeho rodné Skalné, abychom udělali krátký rozhovor s jeho rodiči, ale nic z toho nebylo – na vratech od velkého domu obklopeného hektarem anglického trávníku nebylo ani jejich jméno, nikdo nám neotvíral, i když nám místní řekli, že tam Nedvědovi bydlí.
Nakonec jsem se dostal na Paolova agenta Pasku, který se ovšem k vydání knihy nevyjádřil úplně vstřícně a řekl mi, že Paolův podpis do knížky nedostanu. Polil mě po tom telefonátu studený pot, ale knížka už byla rozjetá, vláček se nedal zastavit. Každopádně jsem pro jistotu nechal snížit její náklad z dvaceti na dvanáct tisíc. V italském tisku jsem se dozvěděl, že Pavel Nedvěd byl v Turíně na „křtu“ knihy a autorovi za ni poděkoval – to mě trochu uklidnilo.
Přišel den D – tiskovka české reprezentace a ve stejný den „křest“ knížky na Václaváku v knihkupectví Neoluxor. Paola jsme na akci nedostali, museli jsme vzít zavděk Vízkem a Bergrem. Druhý den jsem přišel do Portálu, ještě předtím jsem si koupil Pražský večerník. Velkými písmeny stálo na první straně: „Pavel Nedvěd knihou pohrdá!“ Myslel jsem tehdy, že se z toho picnu. A pak ještě to nešťastné mistrovství – prohra s Turky gólem v prodloužení, remíza s Řeky, při níž Paolo nedohrál. Když jsme po mistrovství knihu prodávali na veletrhu, procházeli lidé, brali knížku do ruky a říkali: „To je o tom zrádci národa?“
Tu knihu jsme pak nějak prodali, ale od té doby si pamatuju, že když člověk míří při honbě za úspěchem přímo do černého, netrefí. Musí mířit trochu níž.
Zdeněk Jančařík