#slovozdruhevlny 23)
Dneska trochu nostalgie. V sobotu večer 28. října 1986 jsem byl pokřtěn, bylo mi jednadvacet, studoval jsem tehdy češtinu a němčinu na fildě v Praze, četl jsem jenom samizdaty a poslouchal pouze Svobodnou Evropu a Hlas Ameriky. Možná jsem taky trochu četl Bibli, ale spíš jsem hledal opravdu v těch zakázaných knížkách, které mi půjčoval Jan Lopatka. Byl jsem tehdy u nich ve Vlašské 6 na Jánském vršku na Malé Straně pečený vařený, zrovna včera jsem si ten starobylý pavlačový byt připomněl, když jsem si na aktuálně.cz prohlížel fotky bytů, kde měli estébáci kamery. Jedno z takových hnízd bylo zrovna naproti Lopatkovým ve Vlašské 7. Rozhodl jsem se tedy ke křtu, připravoval mě spořilovský františkán, otec Řehoř Vojtěch Mareček, excurrendo měl tenkrát v malé vesničce přilehlé k Jižnímu Městu, v Kunraticích, v kostele Sv. Jakuba Většího, s nádhernými dřevořezbami nad oltářem. Při té sobotní křestní bohoslužbě ještě přisluhoval starý kněz, kterého jsem neznal, po mši si zapálil malý doutník. Nějaké zástupy tam nebyly: můj brácha Michal, který měl křest pár měsíců po mně, s mou budoucí (?) švagrovou Pavlínou, samozřejmě Lopatkovi (všichni!), staří dobří Müllerovi a tuším, že se tam nějak prosmýkla taky Petruška Šustrová – s jejím synem jsme se pak potkali v semináři.
Nechat se tenkrát pokřtít byla trochu móda. Církev měla za sebou období pronásledování, i když taky vytrvalé a stabilní kolaborace – ale tu kolaborující církev jsme my mladí tehdy moc nevnímali – a v čele s kardinálem Tomáškem to byl jakýsi maják blikající svobody a kontrakultury. Dnes ale můžu s dobrým svědomím říct, že mě přitahoval především Pán Bůh, že to nebyl jen akt vzdoru vůči rodičům a tehdy vládnoucímu husákovskému gerontorežimu.
K fotce: Pár měsíců po křtu jsem odešel z vysoké, abych mohl jít do semináře, a automaticky jsem se ocitl na vojně. Tetička Kamilka mi slibovala, že mě protlačí na nějakou lepší vojnu. Jasně, dostal jsem se jako nabíječ tanku do Tábora! Fotka je z 1. května, kdy jsme měli vojenskou přísahu na hlavním táborském náměstí. Postával tam fotograf s tím, že fotku pošle, kam budeme chtít – a zdarma (bylo to asi něco jako „rouškovné“, taková útěcha pro slečny, které na vojáky čekaly doma). Nechal jsem ji poslat svým rodičům do Veselí nad Moravou, ano, přiznávám, že to ode mě nebylo hezké, protože z té fotky syna, který zběhl z vysoké a šel na panáčka, asi neměli moc radost. Když dnes toho vojáčka vidím, říkám si, že s takovými tankisty by ten režim tu válku s NSR určitě nevyhrál.
Zdeněk Jančařík
