V neděli jsme po mši svaté, kterou tady od nás přenášíme na všechny ty internety, měli také jednu on-line aktivitu – farní kavárnu. Úkolem bylo do půl hodiny po skončení mše vyfotit sebe a svou rodinu s kafíčkem, hrníčkem či rouškou a tuto fotku nám poslat. Následně jsme živě vysílali takový spontánní a improvizovaný pořad z naší jídelny, kde se hrálo, povídalo a zpívalo, a přitom se pouštěly fotky, které mezitím přišly. Moc se to povedlo. Nejen, že přišlo přes 170 fotek z celé republiky, ale vytvořilo to zajímavou atmosféru nedělního dopoledne i přesto, že jsme nebyli spolu s farníky fyzicky.
Kromě toho, že jsem rád za tuto spontánní aktivitu o tom mluvím ještě z jednoho důvodu. Dostala se mi totiž reakce od jednoho mého kamaráda – lékaře, který si to náramně pochvaloval. Jako důvod uvedl, že jsme ani jednou nic neříkali o koronaviru. Přijde mu totiž, že toto téma paralyzovalo celou společnost a vypadá to, jako by na světě pomalu neexistovalo nic jiného.
Přemýšlel jsem nad tím a moc mi tenhle postřeh pomohl. Uvědomil jsem si díky tomu, že když se na to podívám z odstupu, život opravdu není jenom o koronaviru. Ano, je součástí tohoto času a mnoho věcí je náročných, ale tento čas je také o mnoha dalších věcech. Něco, co bylo doposud samozřejmé se sice změnilo, ale to neznamená, že život přestal být hoden jeho prožívání. Podstata života totiž zůstala stejná. Stále jsem synem svých rodičů, knězem svých farníků, spolubratrem svých bratří, kamarád svých přátel, stále mám poslání od Boha být tam, kam mě posílá odrazem jeho lásky k lidem, stále s ním chci udržovat vztah a dělat všechno, co můžu. Možná to nejde naplňovat těmi prostředky, jak bylo před měsícem běžné, ale to neznamená, že to nejde naplňovat prostředky jinými.
Přes všechny zprávy, které se na nás valí a vývoj, který nedokážeme odhadnout nezapomeňme žít život v jeho podstatě – na tom nezmění nic ani koronavir ani jiná nečekaná událost. Ano, mnoho věcí nejde, ale mnoho věcí také jde. Prosím, soustřeďme se na to druhé.
Libor Všetula