Skip to main content

#slovozkaranteny 15)

Dnes je to přesně 438 let od smrti svaté Terezie z Avily přezdívané Veliké (1582). Vlastně není, protože ona umřela už 4. října, ale jelikož se právě v tom roce měnil juliánský kalendář na gregoriánský, slavíme její památku o 11 dní později. Terezie prostě proletěla po své smrti časem, tak jako létala občas u stropu svého kláštera, když zrovna byla v extázi – jednou se jí to stalo i v kuchyni.

Takovou časovou extázi bychom si dnes asi přáli všichni – aby se aspoň o deset dní zrychlil čas a byli jsme z toho všeho, co se děje kolem, už venku. Aby z 10 tisíc denně bylo najednou třeba jen 150. Prostě to prospat a pak jenom posunout hodinky nebo přelistovat kalendář. Dokonce takoví vědátoři a proroci, jako je biolog a filozof Stanislav Komárek, v dnešním Euchu tvrdí hned v úvodu svého článku V druhé vlně: „V září 2020 nastoupila v našich zemích druhá vlna koronaviru, už s mnohem menší vážností průběhu i úmrtnosti, srovnatelnými zhruba se zavilým kmenem chřipky…“ Vida, tohle asi echařská korektorka vůbec nečetla…

Jako mladý bohoslovec jsem si s oblibou čítal mystické knihy svaté Terezie, ale moc jsem toho nechápal, protože ona mluví o modlitbě jako o putování důvěrně známou krajinou, kde se dá setkávat se Ježíšem, Marií, anděly skoro jako s běžnými lidmi, které potkáváme na ulici nebo v šalině. Ježíš k ní přichází ve dne nebo v noci, poučuje ji, radí jí, jak jednat s představenými nebo s protivníky, u koho se zpovídat, nebo co je třeba udělat právě tady a teď. Její literárně geniální dílo plné úžasných metafor je jakoby z jiného světa, byla to taková španělská předchůdkyně Tolkiena, který prožil svůj život ve Středozemi. Její fantazie byla plodivá a probudila zcela novou, dynamickou spiritualitu, která je živá dodnes. Myslím dnes na sestry karmelitky v Drastech u Prahy, v Dačicích nebo na karmelitány bosé i obuté. A taky na dcery avilské světice, Terezičku a Editu Steinovou.

Zdeněk Jančařík