Ekumenická piesnička

By 11. 11. 2020 Slovo z karantény
Včera jsem měl po růženci slůvko na dobrou noc, ale vlastně jsem tam neřekl některé věci, na které jsem zapomněl. Na konci jsem zpíval trochu neohrabaně horňáckú piesničku Kebys była katolička, kolem které se to všechno točí.
Jako čtrnáctiletý kluk jsem byl fanatickým čtenářem Aloise Jiráska, a protože jsem často marodil, měl jsem čas na takové klády, jako jsou Proti všem, Bratrstvo nebo Temno. Vždycky je tam nějaký milostný příběh, který ty historické traktáty drží pohromadě, čtenář se těší, jak to s těmi láskami dopadne. A do toho ten historický rámec, poněkud osvícensky nebo jak posunutý, Jirásek asi nejvíc četl Palackého a snad už předjímal Zdeňka Nejedlého s jeho revoluční husitskou tradicí. Ta Bílá hora, která měla před pár dny 400. výročí, je asi nejplastičtěji vylíčena v Durychově Bloudění – a co se pak dělo od popravy tzv. českých pánů, to je zase krásně namalováno ve Winterově Mistru Kampanovi. Většinu těch knížek jsme měli doma, nebo mi je půjčovala babička Miládka, která byla vlastenka masarykovského typu.
Co dnes zbylo z Bílé hory? U zdi obory na Bílé hoře je prý narychlo pochováno spousta žoldáků, především z vojska Fridricha Falckého. Kolemjdoucí o tom většinou moc neví, jak prokázala nedávná anketa ČT. Když se ptali jedné paní, která o sobě prohlásila, že je katolička, co se tam před 400 lety stalo, pravila: „Hm, nějaká bitva, že? Tuším, že jsme to projeli.“ Ano, tehdy jsme to projeli všichni, katolíci, evangelíci – a především křesťané.
Na Horňácku v Javorníku u Velké nad Veličkou je krásný protestantský kostel, kde se zpívá ze zpěvníku tištěného švabachem. Nad ním má chalupu můj kamarád Břeťa Rychlík, velký divadelník a Horňák. Nedávno jsem u něho byl s kamarádem Jirkou Peňásem a Břeťa nás přiučil tú ekumenickú piesničku:
Kebys była katolíčka,
bozkal bych ti obě líčka.
Ale že si luteránka,
nesmíš byt moja gałánka.
Zdeněk Jančařík