Skip to main content
Dneska jsem psal kamarádovi esemesku. Přesouvali jsme setkání z 8. na 16. května a já jsem bez mrknutí oka napsal, že se omlouvám, ale že se sejdeme až 16. března. On hleděl na mou SMS jako blázen a s několika vykřičníky mi odepsal, jaký měsíc mám vlastně na mysli. Z toho jsem pochopil, že se mi v hlavě jakýmsi teleportem prostě vymazaly dva měsíce karantény.

Je to jen díra v čase? Přestávka? Zastavení? Požírá černá díra viru kromě hmoty taky čas? Vymazali jsme dva měsíce z kalendáře?

Vzpomněl jsem si na svá častá marodění v dětství. Když odmyslím horečky, pocení, bolení v krku, zameškání vyučování, tak to byl vlastně požehnaný čas četby verneovek. Jedna z nich se jmenuje Dva roky prázdnin, je to snad kromě Pěti neděl v balonu a Dětí kapitána Granta ta nejlepší. Novozélandští kluci (All Blacks!) se tam vydají na lodi zvané Chrt na širý oceán a ztroskotají kdesi na širém moři u ostrova, kterému jsem kdoví proč vždycky říkal Tristan da Cunha. Osud tomu chce, že tam stráví dlouhé dva roky „prázdnin“, trochu jako dnešní koronavirové děti. Dokážou se o sebe postarat, dokonce přemůžou piráty, kteří na ostrově jednou přistanou. Kolektiv zvítězí nad sobectvím jednotlivce – to je tuším poselství toho románu, který mě v dětství tak bavil. Četl jsem později takový antipříběh na toto téma: Pána much Williama Goldinga, kde se z takových ztroskotaných dětí stane vraždící smečka bez zábran.

Ten „volný“ čas, dva nebo tři měsíce prázdnin, s námi můžou pohnout směrem k Verneovi, nebo ke Goldingovi. Díky, Pane, že naši komunitu vedeš tím prvním směrem!

Zdeněk Jančařík