Byl Don Bosco alfa-samec? Asi byl, jinak by k sobě nemohl přitahovat takový počet kluků a kleriků a dávat jim „povely“. Byl synem Velké matky (říkáme a píšeme Matka Markéta), ale dovedl svou vášeň k vedení a k rozdávání rad ukočírovat a tlumit. Dovedl si asi nasadit otěže a stáhnout se v pravý čas, dát prostor a svobodu, jinak by kolem sebe měl jen tlupu nohsledů a kejvačů a nedal by vyrůst opravdovým osobnostem. Svatý František, kterého jsme včera převálcovali nedělí, byl z jiného těsta. Fascinoval svou mírností a laskavostí, přitahoval prostotou a přímočarostí. Dítě Boží, absolutní prosťáček a Poverello (chudáček Boží) s dětskou duší. Měli ho rádi králíci, ptáci a ryby, milovala ho celá příroda – snad i květiny na poli. Bůh nad ním plakal dojetím lásky.
V posledních pár letech mám co dělat s klukama, kteří nevědí, proč chodí do kostela a dělají to hlavně kvůli svým Velkým matkám. Ty maminky to myslí dobře, kluci by tam mezi ministranty nebo aspoň při fotbale po ministrantech mohli najít vrstevníky, kteří taky „chodí“, takže by jim tak snad mohl přežít jejich tenký vztah na kostel – vůbec nemluvím o Bohu, protože o toho při takových úvahách zas tolik nejde. Ti kluci to vydrží do čtrnácti, nanejvýš patnácti a pak začnou postávat vzadu v kostele v zádveří. Ministrovat nechodí tak od dvanácti třinácti, jedině snad v neděli na hrubou s rodiči, a to kvůli maminkám. Na fotbale i na „náboženství“ dávají katechetům zabrat, protože to mají naprosto „v paži“ – o Bohu nemluvím. Je tohle výchova k víře?
Zdeněk Jančařík
Fotografie: Miroslav Novotný, Čověk a Víra
