#slovozdruhevlny 42)
Salesián Jirka Kopic (nedožitých 88) odešel na věčnost ve stejný den jako slavná Boží ruka Maradona. Bude se to dobře pamatovat. Diega jsem osobně neznal, ale Boží ruku jsem v životě pocítil několikrát, takže mám dojem, že se mě i jeho smrt tak trochu dotkla.
Zato Jirku Kopice jsem znal docela dobře, i když naše kamarádství začalo docela velkým faux pas. Dal jsem dohromady letní zájezd salesiánů spolupracovníků do jihotyrolské dědiny St. Martin, kousek od Brixenu a nedaleko od Cortiny d’Ampezzo. Všechno jsme promailovali a ještě jsme si s Jiřím před odjezdem přeříkali termíny, ale bylo to tak trochu jako ve scénce Felixe Holzmanna Lístky do kina na Včera, dnes a zítra. Přijeli jsme asi deseti auty bohužel „včera“, zatímco jsme měli přijet až „zítra“. Dům byl ten den plný lidiček z jiného zájezdu, kteří si kvůli nám nechtěli o den zkrátit svou dovolenku v Alpách. Jirka na mě byl naštvaný, naštvaní byli také účastníci zájezdu, protože jsme museli spát většinou v dílně, ve sklepě a v sušárně, někteří se ubytovali u místních hodných Tyroláků. Vše se ale po čase vyžehlilo a s Jirkou jsme se při jeho pravidelných návštěvách Kobylis rádi vídali.
Sledoval Salesiánský magazín, často volal, když našel nějakou chybu, nebo chtěl doplnit nějakou informaci o starých salesiánech a kobyliské oratoři. S Jirkou Kučerou jsme ho i navštívili v jeho poslední štaci, v německém Ensdorfu, který není daleko od Plzně. Jiří Kopic byl pro mnoho z nás, kteří jsme těsně po Sametu začali cestovat na Západ, taková kotva a pevný bod na cestovních mapách.
Jirko, ich wünsche dir alles Erdenkliche im Schoß Gottes!
Zdeněk Jančařík
