Měl jsem včera ráno od jedné dopisovatelky Katolického týdeníku za úkol nechat vyfotit komunitu, jak děláme takové ty naše blbiny po nedělní mši (popěvky, zvířátka a kuchaření). Během nedělních natáčení těsně po mši jsme byli rádi, že si stihneme sundat alby, sfouknout svíčky a uklidit mešní nádobí. Upřímně, nálada na to včera po ránu moc nebyla, bratři byli jako obvykle spíš zamlklí, čekalo se, kdo první promluví o počasí nebo bude hodnotit kvalitu nízkokalorického bílého jogurtu, protože ty ovocné už v lednici došly. Přesto jsem se odvážil navrhnout, že se po snídani vyfotíme, aby v Kaťáku měli nějaký obrazový doprovod. Nakonec jsme se vybičovali a nastoupili v plné polní „na značky“, každý v ruce dezinfekci jako vzpomínku na popěvek Otevřete další dezin-fekci, dezin, dezin, dezin (opakuje se!), dezin-fekci.
Dost se teď i v zahraničních médiích, ale i u nás, diskutuje o „platnosti“ virtuálních bohoslužeb. I když příští týden už nejspíš alespoň ve všední dny budou všude k dispozici i reálné mše, bude to téma, které nás bude provázet i po karanténě. Asi nejkomplexněji je o tom psáno na webu Christnet.
Nám ty virtuální mše přinesly taky nebývalou tvořivost mezi námi v komunitě, ale taky mezi lidmi, kteří nás sledovali. Určitě je to dáno také tím, že žijeme ve společenství a nehrajeme sólo „hru“. Jeden udržuje techniku, druhý umí docela zpívat, třetí vymyslí nějakou blbinu, která se uchytí. Tohle nám bude určitě chybět. Nebo na to navážeme – ale jak?
Zdeněk Jančařík
Fotografie Vít Kobza
