Nucená izolovanost a obavy o zdraví v době karantény nás sice nejprve vedou k frenetickému listování v internetových zprávách a neustálému přepočítávání nakažených, uzdravených a zemřelých, ale časem zjistíme, že tenhle způsob „zábavy“ je pro psychiku příliš nebezpečný a začneme se bavit jinak. V době streamovacích televizních kanálů můžeme sledovat seriály jeden za druhým (binge-watching), nebo můžeme celé hodiny pátrat, kdo co zase vyvěsil (postuje) na Facebooku, ale i to nás po nějakém čase přestane bavit.
Další fáze vede (kéž by vedla!) k přemýšlení, co udělat pro druhé: šití roušek, nakupování starým a nemocným, volání starým přátelům, osamělá práce na zahradě, uklízení všeho, co se nám za ta léta navršilo v počítači nebo na půdě. Ale já znám ještě lepší karanténní zábavu: vrátit se ke starým láskám!
Jsou to především cédéčka, která jsem už dávno neslyšel: Mozartovo Requiem, několik klasik od Milese Davise nebo Petera Gabriela, ale také třeba Hutku a jeho Šafrán nebo starého dobrého Mišíka. A nakonec knížky! Ne ty elektronické, digitalizované, studené a „tlačítkové“, ale knížky v knihovně, které jsme kdysi rychle přečetli, odnesli si povšechný dojem (dobré, to bylo fakt dobré!), ale už si z nich nepamatujeme ani slovo. Pro mě je to můj milovaný polský autor Gustaw Herling-Grudziński, Polák, který se za války ocitl v ruském Gulagu a později, během osvobozovací války se s polskými vojáky podílel na bitvě o Monte Cassino a nakonec v Itálii našel manželku, dceru slavného filozofa Benedetta Croceho a zůstal až do konce života v Neapoli. Napsal úžasné prózy Ostrov a Deník psaný v noci a pro mě je jeho četba hlubinným rozjímáním o lidském životě a především o životě v těžkých časech. Kromě jiného podrobně popsal průběh morové rány v Neapoli roku 1656, kde mistrně zachytil, co s člověkem dělá epidemie: buď člověk naprosto zvlčí, nebo se z něho stane světec. „Mor je synonymem zániku mezilidských svazků, kdežto malomocenství je synonymem bezmezné osamělosti. Nad morem se většinou vznáší trestající Bůh, nad malomocenstvím se nevznáší nikdo,“ píše Herling.
Ano, vím, že koronavirová pandemie není morová rána, ale důsledky karantény (čtyřicetidenní izolace) mohou být pro člověka buď fatální, nebo požehnané. Prosme o to druhé!
Zdeněk Jančařík