Občas se teď v komentářích objevují výzvy, abychom zkušenost z karanténní církve nějak využili po době koronavirové. Abychom i teď bez kostelů víc zapojili laiky, že se tak jistě posílí „domácí církev“. Bude pak na co navázat, co se v karanténě naučíme dnes, bude se nám hodit zítra. Tož uvidíme…
Zkušenost skryté církve, kterou jsem se zabýval posledního půl roku (chystám knížku pro Portál), praví: Raději od budoucnosti moc nečekejte. Proč?
Někdy roku 1990/1991 přijel do Prahy a v katedrále měl tehdy slavné kázání pařížský kardinál Lustiger, tehdy slavná osobnost církevního světa. Říkal něco v tom smyslu, že se k nám přijíždějí ze Západu učit, jak být živou církví, že oběti totality nebudou a nesmí být zapomenuty. Všichni jsme v plné pražské katedrále jeho slovům freneticky tleskali a hrdě se nám dmula prsa. Netušili jsme tehdy, jak oficiální církev zametla s církví skrytou, jaké vopruzy tehdy dělali různým odnožím podzemáků, například kněžím vysvěceným Felixem Davídkem a Stanislavem Krátkým, kteří strávili řadu let v kriminálech, jakých ústrků se dočkali kněží svěcení kolem Jana Konzala nebo Fridolína Zahradníka a mnozí další. Jako by se tehdy oficiální, nová garnitura biskupů a generálních vikářů probudila do dávných meziválečných církevních časů. Jako by vůbec nebylo jejich statečnosti za komunismu. V mnoha ohledech úplně odhodili cenné zkušenosti (a také útrapy!) tolika kněží a kolem nich pracně a po léta shromažďovaných společenství. Najednou bylo všude hlavní, co řekne Vatikán.
Karanténa nás také učí, že co si neuděláme dnes v církvi sami (doma), to není a nebude. Když nezapneme při mši kameru a mikrofon, nikdo z farnosti nás neuvidí a neuslyší. Když nezvedneme telefon a nezavoláme lidem potřebným, nikdo to za nás neudělá. Když nebudeme soukromě číst Písmo a nebudeme k tomu povzbuzovat lidi u sebe doma, ani po karanténě to za nás faráři nedoženou. My jsme dnes církev – tady a teď, u sebe doma, bez kostelů, bez zpovědí, bez svatých přijímání, bez farářů, s rouškami. Ježíš buď s námi skrze naši víru je, nebo není. (na obr. J-M Lustiger)
Zdeněk Jančařík
