Už je to několik dnů, co se život v Česku změnil. No… v Česku to by ještě šlo, to je takové obecné a neurčité, ale už pár dnů se život změnil u nás v ulici, v našem domě, už pár dnů se život změnil mně samému.
Mnoho věcí je prostě jinak. Změnila se má denní rutina, změnil se způsob trávení času, změnily se vztahy, mění se můj způsob pohledu na různé věci.
Ano, připouštím, že za velmi krátkou dobu se stalo tolik změn, že je obtížné se s tím vyrovnávat a jako přidanou hodnotu k tomu všemu máme permanentní pocit nejistoty, co nás v příštích dnech či týdnech vlastně čeká.
Změny jsou nezbytnou daní za to, že žijeme v čase. Je to jedna z mála jistot, které v životě máme a je to tak dobře. Mohou v nás totiž probudit jednu klíčovou schopnost, kterou nás obdařil Bůh (jsme-li jeho obrazem) a tou je schopnost tvořit. Často právě tím, že se něco změní, jsme jakoby vyhozeni do jiného (cizího) prostoru, kde pak můžeme objevit toto (často zapomenuté) povolání – povolání být kreativní a život kolem sebe utvářet.
Proto právě teď vzniká tolik nápaditých projektů, které se snaží být užitečné v této situaci, proto mnozí lidé v sobě objevují skryté vlohy a talenty, proto je tolik solidarity kolem. Ano je…. Anebo také není. Protože obrovskou zbraní proti tvořivosti člověka je strach. Strach, že udělám chybu, že to nebude stačit, strach, že mě to bude něco stát, strach, že… že už nejde spoléhat jen na sebe.
A možná v tomto kontextu dává mnohem více smysl, proč je celá Bible protkána jedním důležitým slovem – Neboj se! Slyšel to Mojžíš, proroci, Maria i učedníci. Je prý v Bibli přesně 365x, na každý den v roce jednou. A tohle Neboj se je také zásadní sdělení do tohoto období, které prožíváme. Neboj se, protože je tu někdo větší než koronavirus, neboj se, protože díky tvému strachu přichází Bůh o další ruce a srdce, kterými by světu řekl, že bude s námi po všechny dny (všechny se myslí i tyto) až do konce času.
Libor Všetula