Už čtyři týdny se v komunitě učíme mluvit na mikrofon, hrát na kytaru, zpívat, aby to bylo k poslouchání i pro jemné uši varhaníků a farních kantorek, „hrajeme divadlo před anděly“, Pánem Bohem i početným zástupem followerů a přemýšlíme, co dál. To slovo „tyátr“ užil svatý Pavel („stali jsme se divadlem světu, andělům i lidem“, 1Kor 4) a znamená to nejen, že performance zvaná mše svatá je také jistým druhem divadla, které když se hraje dobře, tak vtáhne diváka i herce natolik, že se stanou součástí Božího dramatu (Urs von Balthasar). Některé divadelní dovednosti ovšem ze sebe nevykřešeme, i kdybychom se snažili sebevíc, já jsem třeba před kamerou poloviční a ztrácím jistotu, stále mi ještě vysychá hrdlo a přeskakují mi myšlenky. Natož hrát na mikrofon s kytarou a zpívat přitom! Ale snaha tu je, někteří jsou v tom lepší a bezprostřednější, při pohledu na kameru ožívají, jiní jsou suší, další jsou stejní, jako by tam žádné mikrofony a kamery nebyly.

Bude to (ty mediální mše a růžence) trvat ještě pár týdnů a asi se s tím nedá nic jiného dělat. Je zajímavé, že se kolem těch našich dvou malých kamerek vytvořilo neuvěřitelně široké společenství, které bychom do našeho kostela jen stěží nacpali. A že reakce nejsou jen typu „To není žádná mše“, „To neplatí!“, ale také „Nic podobného jsem v životě vlastně neprožil/a, některé obřady mě vtáhly jako nikdy předtím“ nebo „Konečně jsme se doma začali modlit růženec!“. Tak nevím… Možná i tohle bude pro nás všechny zkušenost k nezaplacení. My kněží se naučíme vidět za mikrofony a kamerami společenství nejrůznějších lidiček, kteří se možná i přes tuhle studenou elektronickou komunikaci přiblíží k Bohu. Amen. A hezkou neděli!

Jinak foto je z našeho včerejšího výletu do Vnorov a do Veselí nad Moravou, foceno u veselského splavu, kde jsme kdysi, když tam ještě nebyl mostek, skákali po hlavě do Moravy.

Zdeněk Jančařík