Sport má v sobě neskutečnou symbolickou sílu. Přitahuje davy, lidé jsou ochotní pro svůj klub nebo svého favorita úžasných sebezáporů (vytetují si ho například na rameno), putují po celé republice a někdy i po celé Evropě nebo širém světě, aby spatřili svého miláčka a viděli ho, jak vítězí. Mezi sportem a náboženstvím je jen malý mostek k idolatrii neboli zbožnění, k pověrčivosti (trenéři nosí jako Hamáček „vítězné“ sako nebo mikinu, hráči se dotýkají kopaček třeba Pelého nebo Masopusta, aby jim to tam padalo). Sport je takové malé náboženství, které se snadno zvrhá v pohanský rituál uctívání nebo nenávisti (jestliže vaše skvadra prohrává). Když jsem byl poprvé na Spartě, hrála tam Zbrojovka Brno a první, co jsem uslyšel, byl chorál „Řépka je homosexuáál“ – zpíváno pěkně falešně, ale s nadšením a odhodláním, když se obránce Tomáš Ř., hráč s obřími stehny, dotkl míče. Pražáci na to samozřejmě odpovídali podobnými kánony.
Když jsem teď zase obíhal svoje kolečka na našem stále ještě prázdném hřišti, modlil jsem se při tom trochu, a když už se mi obíhat nechtělo, znovu jsem si říkal, jako už po tolikáté: Běhám za Káju. Když se Karel Herbst dostal do nemocnice, vzal jsem si do hlavy, že pro jeho uzdravení musím něco udělat a že to nebudou jen Zdrávasy (tak nějak mi to připadalo málo a levné). Že to musí to zkrátka bolet. A že kolečka, do kterých už se mi nebude vůbec chtít, budu běhat za jeho uzdravení.
Je to pohanství? Je to pověrčivost? Když kdysi na smrt onemocněl Don Bosco, jeho chlapci se nahrnuli do valdocké oratoře a mnozí z nich tehdy složili různé nerozumné sliby (že třeba do konce života budou jíst jen chléb a pít jen vodu). Nerozum má v náboženství (stejně jako ve sportu) své místo. Kája se postupně uzdravuje – ale to nevadí, běhám dál!
Zdeněk Jančařík