Máme na střeše zahrádku. Říká se tomu prý zelená střecha, ale takový technický výraz je matoucí, protože to může vypadat, jako že jsme střechu namalovali nazeleno. My, co jsme zažili vojnu, víme, že zelená je sice barva naděje, ale zelené že můžou být taky mozky a že když takový mozek zezelená, není mu pomoci. Takže nikoli „zelená střecha“, ale zahrádka. Rostou na ní různé byliny z rodu thymus, které dávám pod maso, tedy tymián, levandule, rozmarýn, kromě toho je tam taky pažitka, ale taky nějaký hvozdík a snad taky cosi jako voskovky, ze kterých vytvořil zahradník, který za to všechno může, Vojta Urban, náš salesiánský znak. Plastové bednění pod substrátem (zeminou) vyráběl náš kamarád z Prahy, Míra Novák alias Kohák, to tu prostě musí zaznít! A střecha neteče!
Má to kromě ochlazení v horkém létě a estetiky ještě další výhody. Když v podvečer vyjdete na střechu a modlíte se růženec, díváte se na motýly, mušky a různé tvory, jak přelétají z květu na květ a hledají něco k snědku. To pak i ten suchopárný růženec jinak chutná!
A kromě toho je zahrada nejen biblickým místem hříchu, ale taky spásy. V zahradě Eden se cosi stalo, něco tam rostlo na jednom stromě a první dva edenolidé to ochutnali a zjistili, že jsou nazí. A mělo to ještě další následky, však víte! V zahradě byl uložen Ježíš, když ho sundali z dřeva ve tvaru kříže, a v zahradě taky vstal a coby zahradník překvapil Máří Magdalénu. Pokud nám to tedy zase všechno zavřou, vím, kde budu trávit další karanténu.
Zdeněk Jančařík
