Anděl u svaté Kláry

By 12. 10. 2020 Slovo z karantény

#slovozdruhevlny 12)

Chtělo se mi dnes skoro brečet dojetím. Po letech mám mít v neděli pro uzavřený předpisový kroužek rodičů a příbuzných křtiny v Praze Troji, v kapli svaté Kláry. Je to magické místo viditelné ze široka daleka, kostelíček nad trojskou vinicí s ochozem, z něhož je nádherný pohled na Prahu přes trojský zámek, snad už opravenou lávku k Císařskému ostrovu, přes Stromovku až k Hradu, který je z této vyhlídky níž a člověk má skoro blažený pocit, že se tam třeba, až bude nějaký nový správce, zase podívá – bez turniketů, bez trdelníků a bez placení. V tom kostelíku jsem sloužíval pravidelně nedělní mše, bylo to takové malé, ale intenzivní spolčo, od kterého měla paní Ťoupalíková klíč. Občas tam přicházeli i zatoulaní výletníci, tam jsem se seznámil třeba s novinářem a režisérem Ondřejem Štindlem a jeho ženou, kdysi jsem tam potkal Michaela Kocába, který tam má vilu. Občas jsem pak chodil domů s bohnickými kamarády přes botanickou zahradu pěšky do Kobylis.

Jo, ale brečet se mi chtělo proto, že jsem v telefonu našel číslo jedné věrné správkyně kapličky, paní Ťoupalíkové. Zavolal jsem jí – a bez představování se z druhé strany, jakoby z vedlejšího pokoje, ozval sametově laskavý hlas staré paní, s kterou jsem se za ta léta v Praze znal spíš letmo, ale vždycky jsem žasnul nad její kultivovaností a takovou tou krásnou vybranou mluvou, kterou už umí jen ty masarykovské generace. Hned mě poznala! Jako bych se setkal s andělem, který je mi po léta nablízku, ale já ho nevnímám, a to jen proto, že není bezprostředně vidět. Jsou tady, jsou tu, máme je po ruce, stačí jen zavolat, ťuknout na to správné číslo!

Zdeněk Jančařík