Skip to main content

(1872 – 1940)

nezávazná památka 16. 5.

Alois Orione přišel do františkánského kláštera ve Vogheře, když mu bylo třináct let, aby zde studoval na kněze. Bohužel brzy onemocněl a musel odejít. Tento životní moment ho přivedl na Valdocco, kde se setkal s Donem Boskem a velmi se spolu sblížili – dokonce tak, že mohl chodit ke zpovědím k němu samotnému. Alois při zpovědích popsal tři sešity svými hříchy. Don Bosco je ale vzal a roztrhal, říkaje: „Vždy budeme přátelé.“

Toho si Alois vážil celý život. V roce 1888 Don Bosco zemřel a jakoby jeho smrt Aloise vyléčila z jeho nemoci. Salesiánská spiritualita ho již před smrtí Dona Boska uchvátila, ač byl tehdy ještě chlapcem. Po roce 1888 chodil k hrobu Dona Boska a modlil se, aby mu Bůh ukázal, jestli se má stát také salesiánem.

Bůh mu odpověděl, že nikoli. V roce 1889 tedy odešel do semináře v Tortoně, do své domovské diecéze. Hned o rok později tam založil oratoř pro chlapce. Rozhodl se nejít v salesiánských šlépějích a v roce 1893 založil vlastní kongregaci Synů Boží prozřetelnosti, která byla uznána o deset let později papežem. Chtěl přivádět chudé, jednotlivce a lidi obecně k Bohu a církvi skrze charitní službu.

Staral se o chudé a sirotky, ale nejenom o ně – staral se skutečně o všechny lidi, kteří to potřebovali. V roce 1908 bylo zemětřesení v Messině a Reggio Calabrii a i tam se jeho kongregace uplatňovala a on spolu s ní. Zanedlouho vypukla první světové válka, kde bylo potřeba více než kdy dříve starat se o všechny potřebné lidi. Snad i proto v roce 1915 založil ženskou větev své kongregace.

Svůj život věnoval všem lidem, kteří strádali. Zakládal další a další domy a kongregace se rozšířila až do Latinské Ameriky, Spojených států amerických nebo také do Albánie. Zemřel v domě v Sanremu, na pobřeží středozemního moře, na počátku druhé světové války.