(1904 – 1955)
nezávazná památka 13. 10.
Alexandra se narodila na severu Portugalska v městečku Balasar, asi dvanáct kilometrů od pobřeží Atlantiku. Měla starší sestru a oběma svým dcerám jejich matka předávala hlubokou víru.
V sedmi letech Alexandra odešla od rodiny, aby žila v tesařově rodině v blízkém městě Póvoa de Varzim, kde mohla navštěvovat základní školu, to by v Balasaru nemohla. Když se vracela domů, musela těžce pracovat na farmě a musela zastat i práce za chlapce.
O pár let později, když jí bylo čtrnáct let, do jejího pokoje vtrhli tři mladí muži, kteří ji chtěli znásilnit, ale ona před nimi utekla, když vyskočila z okna. Nebylo to vysoko, jen čtyři metry. Dopadla nejspíš nějak špatně a její pohyb se začal pomalu zhoršovat, až v devatenácti nemohla chodit vůbec a zůstala po zbytek života upoutaná na lůžko, starala se o ni její sestra.
Dlouhá léta se modlila a prosila o pomoc Pannu Marii, aby mohla znovu chodit, aby se mohla znovu plně hýbat. Nestalo se tak, ale Panna Marie jí dala sílu, aby mohla přijmout samu sebe, pochopila, že to je její povolání. Tou dobou se nabídla Ježíši Kristu jako oběť za obrácení hříšníků a aby na světě zavládl mír.
V letech 1938–1942 mívala každý pátek mystické zážitky. Prožívala pozemské utrpení Ježíše. Od března 1942 potom až do své smrti nikdy nejedla žádné jídlo, žila jen z denního přijímání eucharistie. Chodilo za ní mnoho doktorů, měli o ni strach, ale nemohli než konstatovat, že Alexandra nedostatkem jídla nijak netrpí.
Tou dobou se jejím duchovním průvodcem stal salesián Umberto Pasquale, který ji nabádal k tomu, aby diktovala své mystické zážitky, aby diktovala svůj deník. Připadalo jí to jako dobrý nápad a tak si až do konce života deník vedla. V roce 1944 se stala salesiánskou spolupracovnicí.
Začátkem roku 1955 předpověděla svou smrt. A opravdu 13. října 1955 zemřela.