2/2022 DOBROVOLNICTVÍ
Papua Nová Guinea je od nás vzdálená 13 tisíc kilometrů. Koncem loňského roku se z ní vrátila Emílie Novotná, dobrovolnice projektu Adopce nablízko české salesiánské misijní organizace SADBA. U protinožců strávila téměř rok a domů posílala dopisy plné neuvěřitelných příběhů, ve kterých popisovala život lidí tak vzdálený tomu našemu…
Dopisy jsem přímo hltal, a jakmile se Emílie vrátila, hledal jsem příležitost udělat s ní rozhovor. O Papui Nové Guineji by se dalo mluvit hodiny, a to jsme také udělali. Na tyto stránky se vlezl jen zlomek našeho povídání, proto doporučuji začíst se do dopisů, které jsou zveřejněné na stránce Adopce nablízko.
Co je to za zemi ta Papua Nová Guinea?
Je to země v Oceánii, polohou blízká Austrálii, avšak kulturně naprosto jedinečná. Dlouho byla pod australskou správou, takže australský vliv zejména v oblasti administrativy je tam silný. Mě fascinovala ta neuvěřitelná různorodost. Rozhodně se nemůže mluvit o jedné kultuře. Je geograficky rozdělená, hodně členitá, žije zde na tisíc kmenů, které mluví více než 740 odlišnými jazyky, které nejsou jen nějaká nářečí, vzájemně si nerozumí. Teď je spojuje angličtina nebo tok pisin, což je uměle vytvořený jazyk. Je to hodně kulturně bohatá, nádherná tropická země. Nikde jsem neviděla takovou přírodu. Moře s vodou jako ve skleničce, písečné pláže, kokosy nad hlavou, džungle, hory, vodopády…
To zní pohádkově. Proč se Papui Nové Guineji přezdívá země nečekaného?
Nevím přesně, kde to vzniklo, ale z vlastní zkušenosti bych se pod to podepsala. Opravdu nevíš, co se může stát, co tě tam potká. Nevycházela jsem z překvapení. Jeden misionář, který na Papui strávil skoro celý život, se mnou sdílel své postřehy: „Čím déle tu jsem, tím méně Papui rozumím a víc se divím.“
A co tě překvapilo nejvíc?
Myslím si, že pro nás, západní lidi, je velký šok to, jak jsou na Papui posunuty hranice mezi veřejným a soukromým prostorem. Je tam úplně normální, že jdeš po ulici a cizí člověk se tě zeptá: „Kam jdeš? Co děláš?“ Ptají se takto mezi sebou a je to jejich verze Jak se máš.
Na takovou absenci soukromí se asi těžko zvyká.
To jo. Až skoro na konci mého pobytu mě vyvedla z míry jedna příhoda. Jela jsem se studenty z naší školy na výlet. Měla jsem kolem sebe doslova skupinku bodyguardů. Jeli jsme asi hodinu, několikrát jsme přestupovali. Periferně jsem viděla, že s námi vždy přestupuje jeden učitel ze školy a sedne si dozadu. Nikdy jsme se spolu víc nebavili, ani teď v autobuse s námi nemluvil. Na konci cesty jsme vystoupili, on přešel na druhou stranu ulice a čekal na autobus zpátky. Přišlo mi to divný, tak jsem se ho šla zeptat, co tady dělá. A on říká: „Já jsem vás jen sledoval“. Nikdo to po něm nechtěl, nikdo mu to nenařídil. Jel s námi hodinu do „prčic“, aby jel zase hodinu zpátky. Jsem docela samostatná, tak jsem si říkala, tady mě někdo sleduje, to už je trošku divný. Ale ti kluci z toho byli úplně nadšení a říkali: „To je od vás opravdu pěkný, že jste nás takto sledoval a dával na nás pozor.“
Můžeš mi popsat místo tvé dobrovolné služby?
Byla jsem v hlavním městě Port Moresby. Velikostí odpovídá zhruba Brnu. Je to město roztáhlé kolem přístavu. Škola, kde jsem působila, je stranou centra. V něm bys našel i nějaký hezký hotel, ale kousek od něj jsou slumy, domečky různě poslepované z přírodních materiálů a z plechu, stojí na kůlech a nemají žádnou kanalizaci, vodu, elektřinu… Děti si tam hrají v barevných kalužích na odpadcích. Je tam velká propast mezi několika bohatšími a zbytkem města.
A na jaké škole jsi působila?
To byla salesiánská střední škola pro tisíc kluků. Byli různě staří, protože různě přerušují studium, hledají peníze na školu, někdo má děti a potom se třeba vrátí do školy. Takže spousta těch studentů měla dvacet let a víc. Nemálo jich bylo starších než já.
Co bylo tvým úkolem?
Hlavně jsem na škole vedla ošetřovnu, což byla místnůstka, která tam už byla přede mnou, ale rok už v ní nikdo nepracoval. Salesiáni chtěli zdravotní péči nějak rozšířit. Ve městě jsou nemocnice, ale jsou soukromé, drahé a během covidu se kliniky zavřely, takže kluci chodili do školy s neošetřenými zraněními nebo nemocní. Salesiáni vyhradili na ošetřovnu finance, tak jsme ji dovybavili a v rámci možností daného místa jsme to postupně rozjeli. Měla jsem skupinku kluků, které jsem zapojila, učila je ošetřovat a podobně. Byli to moji svěřenci a udělala jsem z nich takové zdravotní sestry. Hrozně mi pomáhali.
Takže tvoje přítomnost měla i výchovný rozměr.
No já jsem na škole i učila. Měla jsem jednu třídu na biologii. To byla trošku odpočinková záležitost a zároveň mě to hodně bavilo. Byla jsem ráda, že kromě ošetřování je můžu i vzdělávat.
A dostala ses i mimo školu?
O víkendech, když salesiáni jezdili do farností, jsem vzala pár medicínských kufříků a ošetřovala tam farníky. Většinou jsme před kostel vytáhli nějaké lavičky a ordinovala jsem na koleně.
Co bylo to hlavní, s čím jsi klukům na ošetřovně pomáhala?
Já jsem tam s nimi, kromě těch lékařských problémů, dost často řešila závislosti, to že nemůžou přestat kouřit, nebo se opíjí s kamarády, co s tím, kam to vede. Také vztahové věci, sexuální otázky. V devadesáti procentech, když nějaký kluk přišel a viděla jsem, že má nějaký problém – to byl ten typ, co často působil jako hrozně tichý, ale poznala jsem, že má v sobě nějakou bolest – tak příčinou bylo zneužívání nebo domácí násilí. Hrozně často jsem se tam setkávala s problémy ve vztazích otců a synů. Je tam kulturou silně dané, že se dítě nemůže proti rodiči ozvat. Nesmí říct: „Tati, tohle ne.“
Takže jsi tam vedla i svého druhu psychoterapii.
Ráda bych se po škole specializovala na psychiatrii. Opakovaně za mnou na ošetřovnu chodil jeden kluk a já jsem měla obrovskou radost, když se mi otevřel. Viděla jsem, že se cítí v pohodě mluvit o těch problémech. Jinde to bezpečí nemají, nebo cítí, že je za to bude někdo hodnotit, kritizovat, když řeknou, že udělali nějakou blbost, třeba se někde hrozně ožrali na párty.
To zní, že problémy protinožců nejsou zas tak odlišné od těch našich.
Jistě se najde mnoho otázek, které nás v Česku tolik netrápí – válka klanů, zoufalý nedostatek škol (i základních), kde sehnat peníze, abych mohl zaplatit rodině tchána místo manželky… Na osobní rovině ale řešíme problémy veskrze univerzální. Jedna kolegyně se mi svěřovala s problémem doma a v manželství. Po sedmi letech mateřské začala pracovat a teď, jak to domluvit s manželem. Bavila jsem se s ní o tom dlouhé hodiny a ona říkala: „To je dobrý, že posloucháš, i když jsou to takovéto problémy.“ A já jsem jí říkala: „Ale my v Evropě řešíme to samé. Pro mě to není nic zvláštního. U nás se partneři také hádají, jak rozdělit práci a domácnost.“ A pro ni to bylo úplné překvapení. V posledku, to, co tě nejvíc trápí, jsou vztahy, nejčastěji doma v rodině.
Co považuješ za nejdůležitější výsledek tvojí služby na Papui Nové Guineji?
Ono to zní, že jsem toho dělala hodně, různé praktické věci, ošetřování… Ale nejdůležitější je samotná přítomnost dobrovolníka, když se tam s někým pobaví, vyslechne ho, zajímá se. To je to, čeho si oni váží, co si zapamatují. Není to jen technická medicínská pomoc, ale to mezi jednotlivými úkony.
Proč jsi odjela na dobrovolnou službu 13 tisíc kilometrů daleko?
Dobrovolnictví není o tom, kam jedeš, že by něco bylo více či méně cenné. Stejně hodnotný by byl dobrovolník, kdyby jel třeba k salesiánům do Ostravy, mají tam skvělý projekt. Ale nemyslím si, že je dobré klást dobrovolné službě hranice. Nestavět tomu hranici toho našeho vlastního písečku, ani hranici toho, co se nás „reálně týká“. Myslím, že je v tom i jistá poezie, když jedeš třeba na Papuu a chceš svoji službu věnovat tamním lidem. Jedeš se s těmi lidmi setkat. Ne proto, že z nich chceš něco vyždímat, ale opravdu jsi s nimi přijel sdílet svůj život. Pro mě v tom jsou zásadní dvě sdělení. První je: „Záleží mi na vás.“ Oni si cení, že nějaká Evropanka chce dát několik měsíců jen tomu, aby tady byla s nimi, na této škole, a navázala s nimi vztahy. Myslím, že si váží právě toho, že jsem jim dala svoji pozornost a čas. Je hrozně důležité, že se jedná o sdílení, a nikoliv pouze dávání, protože v tom tkví druhé poselství: „Obohacení je vzájemné. Já si cením toho, že zde s vámi můžu být.“ Tenhle duchovní rozměr přesahuje všechny hranice a na Papui mu dobře rozumějí.
Mně se líbí, že se dobrovolníci v rámci Adopce nablízko osobnostně rozvíjí. Heslem Sadby je „Rosteme společně s mladými.“ Koordinátorka dobrovolníků Helča Janíková mi vysvětlovala, že pro ně je důležitý růst jejich dobrovolníků, duchovní i mentální, že se ten mladý člověk nějak posouvá, hledá, nachází a dělá v životě důležité kroky pro svůj rozvoj.
Nebála bych se zdůraznit, že SADBA není klasická humanitární organizace, které mají můj ohromný respekt a jsem jejich podporovatelka, akorát jejich primární cíl je trochu jiný. Kdybych tam jela s Lékaři bez hranic, měla bych jasně vytyčené cíle, třeba i vzdělávací. Když jedu jako dobrovolník k salesiánům, tak tam je vždycky na prvním místě setkat se s druhým člověkem, setkat se s Bohem. To je ta hlavní myšlenka. Tam to začíná a končí. A cokoliv se děje kolem toho, jestli učíš nebo ošetřuješ, to už je jen prostředek. Cílem vždycky musí být setkání s Bohem v tom konkrétním člověku, ať už je to kdekoliv na světě.
Jan Kvapil
Fotografie z archivu Emílie Novotné
