Krize je příležitost dělat něco navíc

By 14. 4. 202212 května, 2022Naše díla, Novinky, Rozhovory, Top

V ostravském Don Boscu mají velké zkušenosti s prací s lidmi ohroženými chudobou. Když do Ostravy začali přicházet noví nejpotřebnější, Ukrajinci ohrožení válkou, otevřeli svůj domov i jim. Více nám o tom řekl salesián Stanislav Jonášek, který si pomoc uprchlíkům vzal na starost.

Válka na Ukrajině nás všechny nutí čelit nové situaci. Vaše salesiánská komunita přijala několik desítek lidí prchajících před válkou. Co vás to učí?

Myslím, že je pro nás důležité, naučit se s těmito lidmi komunikovat, o jejich dřívějším životě a práci.

Rád vzpomínám na krásnou událost, kterou jsem s našimi Ukrajinci prožil. Když jsem s nimi byl registrovat víza, jedna z maminek mi ukazovala na mobilu, co ji na Ukrajině živilo. Vyráběla speciální cukrářské výrobky do soutěží. Pracovala v obchodním centru v Kyjevě, které den předtím vybombardovali stejně jako školu, kam chodil její syn. Byla z toho špatná a říkala: „Já vám to neukazuji, protože bych se chtěla chlubit, ale protože vám chci ukázat, co dokážu.“ Její výtvory mě doslova ohromily, tak jsem se rozhodl zapojit ji tady v Ostravě do nějaké lepší cukrárny. Už tam pracuje a je zajištěná. Její syn, výtvarně nadaný kluk, dostal pastelky a papíry, aby mohl malovat a zařadili jsme jej do školy. Mám radost, že jsou oba spokojení, v klidu.

Kdy se vaše salesiánská komunita rozhodla zapojit do pomoci lidem ohroženým válkou?

Hned následující den, když válka na Ukrajině začala, nám vikář salesiánské provincie Vojta Sivek napsal výzvu, zda bychom se zapojili do pomoci uprchlíkům. Poslal dotazník ministerstva vnitra ohledně uprchlických zařízení, který jsem vyplnil. V neděli jsem v kostele s tímto krokem seznámil také naše farníky. V následujícím týdnu, ve čtvrtek 3. března, už k nám z Ukrajiny přišli první ohrožení lidé – tři maminky s dětmi. Druhý den v pátek už k nám přišlo asi dalších deset lidí. Měli jsme připravené postele, tím to začalo, ale to nebylo všechno, co bylo potřeba zajistit.

Vy máte ve středisku ubytovací prostory, které slouží pro podobné účely?

Tady v Ostravě v Don Boscu máme tři organizace a jednou z nich je Domov, kde dlouhodobě poskytujeme ubytování především studentům a mladým pracujícím. Měli jsme volné asi tři dvoulůžkové pokoje a nějaké jednolůžkové pokojíky. Pak jsme měli k dispozici ještě pokoje, kde ubytováváme příležitostné návštěvy. Tak jsme si řekli, že to zkusíme a nabídneme všechno, co máme a uvidíme, jak to bude vypadat.

Co následovalo po příchodu prvních lidí z Ukrajiny do vašeho Domova?

Když přišli ti první, nechali jsme je samozřejmě den, dva, tři vydechnout v úplném klidu. Snídali u nás, obědvali, večeřeli podle potřeby. Zajišťovali jsme jim všechno, co jim scházelo. Hned v prvním týdnu jsme se snažili zprostředkovat dětem místo ve škole. Děti byly přijaty, včetně stravování, všechno jsme pro ně vykomunikovali. Maminky šly do školy s námi, takže měly možnost si vše prohlédnout. Také jsme všem řešili jejich doklady, pobytová víza strpení, zdravotní pojištění, dále bankovní účty, zaměstnání… Sami přicházeli s různými podněty.

Říkáte: „My jsme zařizovali…“ Koho tím „my“ myslíte?

První týden jsem jezdil do uprchlického zařízení na Černou louku a spolubratr Jirka Veselý byl tady v Domově a vytvářel zázemí. Společně jsme každý večer řešili, co je pro ně ještě potřeba udělat. Jsem rád za jeho pomoc v počátcích. Bylo pro mě velice důležité, že mi pomáhal a pomáhá. Snaží se věci promýšlet se mnou, takže na to nejsem úplně sám.

Také se nám nabídla celá řada lidí, kteří přišli pomáhat. Za ně moc děkuji a myslím, že se nám podařilo všechny vybavit a zabezpečit. Lidé byli ochotní nabídnout všechno. Stačilo říct co potřebujeme – oblečení, boty, potraviny, varné konvice.

Pro ukrajinské rodiny, které tady mají možnost nějakého příjmu, jsme do budoucna hledali samostatné bydlení. Sehnali jsme skrze město jeden velký byt pro dvě rodiny. Jedna rodina z farnosti nabídla byt zcela zdarma, včetně nájmu a energií. Takže tři rodiny, které prošly naším Domovem, již bydlí samostatně.

Už uběhlo sedm týdnů od začátku války na Ukrajině. Kolik uprchlíků u vás teď bydlí?

Obrátili jsme se na ty, kteří u nás bydleli ještě před válkou, zda by byli ochotní přesunout se ze samostatného bydlení do bydlení po dvou, abychom tím získali další prostory. Tak se nám povedlo všechny uspořádat a uvolnit pět pokojů v našem Domově. Tam jsme potom dávali rodiny z velkých pokojů, kde byly dohromady, aby měla každá rodina své soukromí. V současné době (čtvrtek 14. dubna) u nás bydlí 39 lidí z Ukrajiny. Dnes jsme se dostali na maximální kapacitu našich ubytovacích možností.

Salesiánům je vlastní práce s dětmi a mladými. Dělali jste něco i přímo pro ně?

Zřídili jsme velkou hernu pro děti ubytovaných, aby nemusely být dole v prostorách střediska mládeže, které má každodenní provoz, aby se nenarušoval chod střediska a ukrajinské děti měly svoje místo, kam si mohou kdykoliv chodit hrát. Děti předškolního věku se nám zatím nepodařilo umístit do školek, které jsou přeplněné.

Hned druhý víkend jsme pro naše nové obyvatele udělali výlet s dětmi. Byli jsme na ostravské vyhlídce, haldě Ema, odkud je rozhled na celé město. Viděli jsme i Lysou horu a chlapci říkali: „To je krásný kopec, tam bychom se taky někdy mohli vydat.“ Tak jsme jim vysvětlovali, že to je na celý den a ne jen tak na dvě hodiny. Takže uvidíme, jestli se nám tam podaří s nimi zajít.

A zapojují se nějak i do farních aktivit?

Zveme naše Ukrajince na liturgii k nám do kostela a prožíváme s nimi celou postní dobu. Na oltář jsme pověsili mapu Ukrajiny a zaznačili do ní místa odkud pocházejí. Každou neděli v průběhu bohoslužby s mapou pracujeme a promítáme do ní biblické události. Někdo z nich vždy přečte evangelium v ukrajinštině.

Někteří lidé neberou pomoc válečným uprchlíkům za samozřejmou, tak se zeptám i z jejich úhlu pohledu. Proč by se salesiáni měli věnovat ukrajinským dětem? Vždyť potřebných je u nás i tak dost a salesiánů málo.

To je ovšem akutní situace. Ale vnímám ji jako příležitost uvědomit si, že máme možnost dělat i něco jiného, posunout naše dílo zase o kousek dál. Někteří z těchto lidí chtějí v naší zemi zůstat dlouhodobě. Myslím, že i z této pozice je dobré věnovat jim pozornost.

Domnívám se, že jsme nezapomněli na romské a jiné mladé lidi, kteří jsou kolem nás. Tito nově příchozí se mohou plně zapojit do života v naší společnosti, v našem středisku, stejně jako každý jiný. Myslím si, že časem i něco pochytí česky a budeme si ještě více rozumět. Opravdu je to pro nás příležitost a nová zkušenost. Z tohoto pohledu to vidím pozitivně.

Jan Kvapil