2/2022 FMA
Rok 1872 je v Kongregaci Dcer Panny Marie Pomocnice zapsán zlatými písmeny. Pátého srpna toho roku složilo v severoitalském městečku Mornese jedenáct novicek své první sliby do rukou biskupa Josefa Marii Siandry. První z nich byla Marie Dominika Mazzarelová, která se také stala první představenou a v kongregaci nese titul „spoluzakladatelka“.
V té době totiž ženy nemohly samy zakládat řeholní společenství (jedinou výjimkou je sv. Anežka Česká, která ve 13. století založila řád Křižovníků s červenou hvězdou). Společenství se vytvořilo ze skupiny Dcer Neposkvrněné, kterou v Mornese založil a duchovně vedl místní pan farář Dominik Pestarino. Ten pozval do Mornese Dona Boska a děvčata mu představil. Don Bosco viděl, že společenství je zralé na založení řehole, která by mohla v dívčím světě plnit stejné poslání jako salesiáni ve světě chlapců.
V den slibů děvčata obdržela řeholní roucho, které jim biskup Sciandra posvětil, a řeholní kříž. Podle přání Dona Boska se nové společenství začalo nazývat Dcery Panny Marie Pomocnice.
Don Bosco k nim dojatě pronesl řeč, při níž naznačil, že se mohou setkat i s těžkostmi, protože všechny Boží věci nesou pečeť utrpení. Dodal však, že to přispěje k jejich posvěcení a pokoře. Připomněl malou rostlinku nard, která krásně voní, jen když je dobře rozmělněna.
Řekl tehdy: „Nebuďte tedy smutné, když budete muset trpět. Kdo trpí pro Krista, bude s ním i navěky kralovat. Patříte do řeholní rodiny, která je celá Mariina. Je vás málo, jste bez prostředků a bez uznání lidí. Ale ať vás nic neznepokojuje. Všechny tyto věci se brzy změní a vy budete mít spoustu chovanek i postulantek. Ano, mohu vás ubezpečit, že institut čeká velká budoucnost, když zůstanete prosté, chudé a umrtvené. S pomocí naší dobré Matky Marie Pomocnice bezpečně přejdete úskalími života a vykonáte mnoho dobra pro duše své i vašich bližních. Buďte hrdé na své pěkné jméno Dcery Panny Marie Pomocnice a myslete často na to, že váš institut by měl být živým pomníkem vděčnosti Dona Boska velké Boží Matce.“
Nebojte se těžkostí, Bůh vám je bohatě vynahradí
V souvislosti se 150. výročím založení Dcer Panny Marie Pomocnice jsme položili několik otázek sestře Marii Zímové zvané Nika, která je jednou ze tří prvních sester FMA a také jejich první představenou na území České republiky.
Co tě vedlo k tomu, že ses rozhodla vstoupit do Kongregace Dcer Panny Marie Pomocnice v době, kdy u nás sestry salesiánky ještě vůbec nebyly?
V době totality u nás nebyl snadný vstup do řeholních společností – řehole byly zakázány komunistickým státem. Vstoupit do řádu bylo možné jen tajně. Nebylo ani snadné zjistit, jaké řády u nás vůbec existují. Již v dětství jsem si přečetla knihu Dějiny duše svaté Terezie Ježíškovy a chtěla jsem se stát karmelitkou. Na hodině náboženství mi jednou pan farář řekl, že se můžu jedině vdát, a tak jsem přestala na zasvěcený život myslet. Hledala jsem aspoň duchovní vedení. Po několika letech mi byl doporučen salesián P. Josef Lepařík. Ten mě seznámil s Marií a Annou Netušilovými, které toužily stát se salesiánkami a pomohly mně poznat salesiánskou spiritualitu. V Čechách tehdy žádná salesiánka nežila. Pouze v zahraničí byly čtyři české sestry, které složily sliby v Itálii. Dvě odjely do misií a dvě zůstaly v Itálii, ale k nám se nemohly vrátit. Určitě se za nás modlily.
Mně asi vyprosili povolání zvláště salesiáni, kteří byli vězněni ve Valdicích, dva kilometry od mého rodného města. Já jsem neznala je, oni neznali mě. Ale je zajímavé, že jeden z nich, P. Miloslav Frank, se později stal naším formátorem.
Co tě inspiruje na prvních sestrách v Mornese? Které prvky salesiánské spirituality jsou pro tebe zvlášť osobní?
Na prvních sestrách obdivuji jejich pokoru, jednoduchost a nadšení. Odmalička jsem často chodila na květnové mariánské pobožnosti a malé poutě do loretánské kaple nedaleko Jičína. Jsem ráda, že naše řeholní společnost je mariánská, že jsme Dcery Panny Marie Pomocnice. Blízká je mi také rodinnost, rodinný duch.
Co tě v prožívání tvého povolání sestry salesiánky nejvíce naplňovalo?
V mládí jsem chtěla být učitelkou v MŠ, což mi tehdejší režim znemožnil. Po sametové revoluci jsem v našem salesiánském středisku pracovala především s malými dětmi. Dodnes učím ráda ty nejmenší. Zároveň se snažím co nejvíce věnovat maminkám a celým rodinám.
Co bys chtěla vzkázat mladým, kteří se v dnešní době, plné možností a nabídek, rozhodují pro povolání k zasvěcenému životu?
Nebojte se těžkostí, Bůh vám je bohatě vynahradí. Nechte se oslovit příkladem dnešních kandidátů svatosti (Carlo Acutis, Chiara Amirante). Čtěte dobré knihy. Přeji vám, abyste byli šťastní. Zasvěcený život je cesta ke štěstí – takovému, které svět dát nemůže. Modlete se za svoji volbu, mějte odvahu se rozhodnout!
Marie Kučerová, FMA