Lesem přes potok přijíždím na louku a rozhlížím se – deset stanů teepee, stožár s vlajkou, dva vojenské hangáry, v nich pár stolů a lavic, kamna z hlíny a kamení, opodál venkovní umývárka s vojenskou sprchou a až na kraji u lesa vykopaná latrína. Takhle táboří skauti 9. střediska Jana Boska Olomouc.
Po krátké obhlídce tábora s radostí zjišťuju, že to hlavní se nezměnilo. Jednak čistý způsob táboření – skauti si vše přivezou, postaví a po táboře zase uklidí a odvezou. Zvlášť romantická jsou indiánská teepee a chce to trochu cviku, aby vám v nich nezmokly věci, nebo jste se nevykouřili při večerním ohni. A při starém zůstává také věk vedoucích – nikdo z přítomných nemá víc jak třicet let, vlastně většina vedoucích má lehce nad dvacet a jsou tak jen o něco málo starší, než členové. Toto skautské středisko je krásným příkladem toho, jak to vypadá, když program pro děti dělají dobrovolně ve svém volném čase jen o málo starší mladí lidé a nikdo další jim do toho nemluví.
Z komína se kouří a skauti v hangáru sedají k obědu. Beru si slovo: „Chci se vám představit. V 9. středisku jsem prožil krásných devět let jako člen a sedm jako rádce, činovník a nakonec vedoucí vašeho oddílu Vikingové. Vaše současné vedení byli kdysi moji členové. Z vás už ale nikoho neznám.“ A všichni: „Jídlo je jak zlato, tak se dáme na to. Ham!!!“
Po dobrém obědě jdu vzdát hold kuchařce. Fekra před pár lety předala vedení oddílu skautek, letos ukončila medicínu a od srpna nastupuje v nemocnici. „Proč jsem tady když bych poslední studentské prázdniny mohla trávit kdekoliv jinde? Tu otázku kladu sama sobě. Jsem takto na táboře už potřetí pět týdnů v kuse. Snáz si tady utřídím myšlenky a uvědomím svoje celoživotní hodnoty. Doma to mám docela složitý a skaut je pro mě útočiště, kde můžu být svobodná. Mám pocit, že mě skaut vychoval mnohem víc, než jsem si dřív uvědomovala, tak mám teď tendence vracet to lidem kolem sebe.“
Kluci se chystají k odchodu na šiškovou bitvu do lesa, kde si postaví pevnosti a budou v nich přespávat. Vyrážíme a já se přidávám k Igymu a Tadeášovi. Oba budou spát pod širákem poprvé. Já se jich ptám, co se jim na táboře líbí. „Dobrý je kontakt s přírodou, je tady spousta zajímavých zvířat. Učíme se hodně nových věcí a je dobře, že bez elektroniky – mobilu, počítače, tabletu, méně to odvádí moji pozornost, nevzdám to tak rychle,“ hodnotí dvanáctiletý Igy. Obracím se na jednoho z rádců, čtrnáctiletého Ondru, co skaut přináší jemu. „Dal mi hromadu super zážitků, zábavných nebo i poučných, hodně kamarádů a hodně věcí do života, těch praktických i těch, co je dobrý vědět.“
Zatím co kluci staví pevnosti, zastavuji se u vedení oddílu, se kterými jsme toho kdysi dost prožil. Proč v oddíle zůstávají, i když by ve volném čase mohli dělat spoustu jiných věcí? „Je to vděk za to, že to pro nás někdo dělal a pocit zodpovědnosti, že to zase chci předat někomu dalšímu. Taky mě to s klukama baví, i když jsou někteří mladší o deset let. I tak jsme super kámoši a felíme spolu,“ říká Dejv a Mara navazuje. „Jsme parta lidí, která přemýšlí docela podobně, takže vymyslíme nějakou podobnou blbost a je jedno jestli ti je dvacet nebo dvanáct, můžeš si to užívat – třeba vezmu kolečka a jedu s kámošem překážkovou dráhu.“
A kde že se vzal v názvu střediska Jan Bosko? Odpověď najdete v hluboké totalitě. Už od konce 50. let v Olomouci působil mezi mládeží salesián Standa Palásek. Tajně vedl schůzky, výpravy a tábory ve skautském duchu, ze kterých vyrostla parta kluků, kteří v tom pokračovali za normalizace. Jeden z nich, můj táta Tomáš Kvapil, se stal v roce 1988 s manželkou Olgou salesiánem spolupracovníkem. Hned po revoluci se svými přáteli založili 9. středisko Jana Boska, ve kterém spojili skautské hodnoty s těmi salesiánskými a vychovali novou skautskou generaci, které středisko předali. Dnes 9. středisko Jana Boska vede Vašek Venkrbec a Vojtěch Langr, oba dvacetisedmiletí. Je to kus práce, vždyť se starají o chod skautské jednotky, ve které je registrovaných 289 členů.
Na táboře na mě dýchla nostalgie a odjíždí se mi jen těžko. Cestou přes les o všem uvažuju. Uvědomuju si, že vedení dětí mladými má i své zápory. Mně v jejich roli chyběly pedagogické zkušenosti, nebyl jsem plně dospělý, nedokázal jsem zcela přijmout zodpovědnost a teprve jsem si utřiďoval hodnoty. Ale jsem si jistý tím, že právě vedení skautů mi v dozrávání pomohlo. Jsem hrdý, že moji skauti jsou v duchu skautského slibu připravení sloužit a 9. středisku přeji, aby si udrželo stále mladého ducha.
Jan Kvapil
