(1923 – 2011)
Byl rodákem z Vysokého Mýta, stejně jako salesiáni P. Miroslav Vašina a P. Jaroslav Lank. Ladislav Vik byl synem berního ředitele. Toto společensky vyšší postavení rodiny mu však život zvláště v mládí spíše komplikovalo, než usnadňovalo. Do školy ho např. musela doprovázet služka. Rodiče mu nedovolili ministrovat, protože by lidé mohli poukazovat na to, že syn z bohaté rodiny bere chudým dětem možnost vydělat si ministrováním nějakou korunu. To mu znesnadňovalo navazovat přirozené klukovské vztahy. I později, když přišel k salesiánům, si musel zvykat na jinou životní úroveň a jiné formy vztahů, než jak tomu byl zvyklý doma. To vše svědčí o jeho houževnatosti, s jakou šel za svým povoláním už od mládí a nenechal se odradit překážkami.
Neplkej hlouposti a jdi za svými povinnostmi
Nějaké informace o Donu Boskovi a salesiánech měl Láďa už od dětství. Blíže se však s dílem Dona Boska seznámil během svého studia na chemické průmyslovce v Praze. Koncem války nastoupil do aspirantátu v Kobylisích. Noviciát v Hodoňovicích skončil podle svých slov s odřenýma ušima. Když byli propuštěni tři spolunovicové (z třiatřiceti), jeho kamarádi, čekal, že bude muset odejít též (měl tehdy už 24 let, oproti ostatním osmnáctiletým). Ve svém životopise říká: „Když jsem se na to šel zeptat přísného pana magistra P. Dvořáka, zamyslel se a pak mi povídá, ať neplkám hlouposti a jdu si za svými povinnostmi.“ To ho uklidnilo.
Roztrhané dokumenty
Nesnáze, které Láďu provázely na jeho životní cestě, přispěly k jeho obdivuhodné odvaze a nekompromisnosti, když šlo o věci, které pokládal za zásadní. Tak např. po záboru (1950) byl na řeholníky internované v Oseku vyvíjen nátlak, aby podepsali takzvanou „Stockholmskou výzvu“ proti atomovému vyzbrojování v USA. Nešlo o nic závažného, ale řeholníky to rozdělovalo, protože někteří to podepsali a někteří to odmítli. Láďu to trápilo. Vzpomíná: „Modlil jsem se a vnitřně jsem cítil, že to mám zničit.“ Přihlásil se tedy, že se chce též ve věci angažovat, a před očima velitele Béma všechny podepsané archy roztrhal. Vzpomíná: „Nasadili mi pouta, šermovali mi před očima revolverem, cvakaly uzávěry a slyšel jsem řeči o tom, že takovou verbež bylo třeba už dávno postřílet. Moc jsem to ale nevnímal, protože jsem se nahlas modlil Zdrávas Maria, střídavě česky a latinsky. Pravděpodobně si mysleli, že jsem se zbláznil, a tak se mnou jednali. Když mě druhý den ráno vyslýchali, zase jsem se v přestávkách nahlas modlil Zdrávas Maria.“
Nebezpečná bezstarostnost
Byl odvezen do věznice v Ústí nad Labem a odtud za dva dny do internace do Želiva. V tom Láďa viděl dílo Prozřetelnosti a Panny Marie, protože, jak vzpomíná, „v Želivě se to jenom hemžilo profesory bohosloví“. To mu umožnilo v jeho 32 letech začít systematicky studovat teologii a prakticky ji skoro celou zvládnout. Zároveň, jak uvádí, ho takto Panna Maria uchránila od nejméně čtyř let u PTP, které by ho jinak zřejmě neminuly. Salesiánské nadšení pro spásu mládeže, zvláště té nejvíce strádající, vedly Láďu k tomu, že využil určitého politického oteplování v šedesátých letech a přihlásil se (1966) jako salesiánský vychovatel do ústavu pro mladistvé delikventy v Obořišti, kde bylo umístěno 60 chlapců. Později se k Láďovi přidal ještě P. Šimčík. V ústavu však vládl strohý vojenský represivní systém, který byl s tím preventivním, Dona Boska neslučitelný, takže tato odvážná iniciativa Areopagu za nějaký čas skončila, ale jako v případě Pavlova Areopagu ne úplně bezvýsledně. Nějaké kontakty pokračovaly i po odchodu Ládi z Obořiště. Odvahu a bezmeznou důvěru v P. Marii osvědčil Láďa zvlášť ve službě provinciála (dvě období), a to jak ještě v době nesvobody, tak v období svobody po sametové revoluci. V době nesvobody panoval mezi spolubratry názor, že pokud bude při nějaké nebezpečné akci přítomen provinciál Láďa, že vše proběhne úspěšně a bezpečně pod zvláštní ochranou P. Marie, kterou si byl Láďa vždy naprosto jistý. To se také vždy v plné míře potvrdilo, i přes určitou Láďovu bezpečnostní nebezpečnou bezstarostnost.
Nezlomná důvěra v Pannu Marii
Po čtyřicetiletém umlčení se po sametové revoluci v mnoha směrech začínalo zase od začátku. Vycházelo se z ilegality na veřejnost, a to ať už šlo o právní postavení a regulérní život SDB a dalších složek Salesiánské rodiny v naší zemi, tak i o oprávněnost našeho veřejného působení. Láďa se v nové situaci velmi rychle zorientoval a od často překvapených a z počátku dezorientovaných úředníků dosáhl rychle všech potřebných potvrzení a uznání. Skončil ovšem také čas, kdy se z bezpečnostních důvodů nevedly skoro žádné písemnosti, a začala narůstat administrativa, pohlcující hodně vzácného času a energie. Ctnosti, kterými P. Vik zvlášť vynikal, byly jednak jeho ryzost, zodpovědnost a pokora, se kterou přijímal různé situace a úkoly, ale povzbudivá byla hlavně jeho bezvýhradná, nezlomná důvěra v P. Marii, která mu dodávala obdivuhodnou odvahu a houževnatost, s jakou celý život šel za svým povoláním, posláním a úkoly, zvláště v roli představeného, a to i situacích často značně riskantních.
Josef Kopecký st.