(1869-1953)
„Pracujme, dokud je den. Až přijde noc, tak se postará Pán.“ (Ignác Stuchlý)
Narodil se ve slezské Boleslavi 14. prosince 1869. Jako pozdní povolání odjíždí v září 1894 k salesiánům do Turína, v srpnu 1895 vstupuje do noviciátu a pokračuje ve studiích. V listopadu 1901 přijímá kněžské svěcení. Působí nejprve v salesiánském konviktu v Gorici, pak v Lublani s úkolem dostavět zde kostel Panny Marie Pomocnice a pečovat o salesiánský ústav. Tuto práci mu značně zkomplikovala první světová válka, kostel je dostavěn až v roce 1924.
O rok později byl poslán do italské vesničky Perosa Argentina, kam byli na salesiánskou formaci posíláni chlapci z Československa. V té době začíná v Československu zájem o příchod salesiánů. Po rozmanitých peripetiích kupují salesiáni ve Fryštáku klášter od sester Neposkvrněného Početí. Časně zrána 28. září 1927 sem v čele s P. Stuchlým dorazilo z Perosy 17 chlapců a 3 salesiáni. Dílo se brzy rozrostlo a P. Stuchlý se zasadil o vybudování dalších salesiánských ústavů (Ostrava, Praha, Brno, Pardubice…).
V roce 1935 byl Ignác Stuchlý jmenován inspektorem (provinciálem) nově zřízené samostatné československé salesiánské provincie. V průběhu druhé světové války bylo několik salesiánských ústavů zabráno nacisty. Po válce se Ignác Stuchlý podílel aktivně na znovuobnovení zničeného salesiánského díla a v roce 1948 ho ve funkci inspektora vystřídal P. Antonín Dvořák. V roce 1949 se prudce zhoršilo jeho už tak podlomené zdraví a 5. března 1950 dostal ve Fryštáku záchvat mozkové mrtvice. Od té doby byl upoután na lůžko. V noci ze 13. na 14. dubna před půlnocí byli salesiáni vzbuzeni policií a milicí, která obsadila dům, a posléze deportováni na různá místa. Staříček Stuchlý byl umístěn do domova důchodců v Lukově poblíž Fryštáku. Jako řadový chovanec nesměl ani opouštět dům. V lednu 1953 přišel druhý mrtvicový záchvat.
Ignác Stuchlý zemřel v sobotu 17. ledna 1953 ve 22:25 hod. ve věku 83 let. Byl pohřben na fryštáckém hřbitově.
DESET DIAMANTŮ IGNÁCE STUCHLÉHO – JEHO DUCHOVNÍ PROFIL
Duch svatý jako déšť působí, že v lidských srdcích vzkvétají krásné rostliny dobrých vlastností, ctností. Jako vyprávěl Don Bosco chlapcům sen o deseti diamantech, tak také v životě Ignáce Stuchlého můžeme nalézt deset diamantů, které charakterizují jeho život:
1. Víra
Po celý život si zachoval živou, neotřesitelnou víru, která inspirovala jeho myšlení i jednání. Vyznačoval se prostou, ale hlubokou zbožností, usebraností a pokorným vnějším projevem, což ukazovalo na jeho vnitřní víru a solidní duchovní život, který se s přibývajícími lety a zkušenostmi stále prohluboval. Jeho dopisy a korespondenční lístky spolubratřím svědčí o tom, že jeho jediným cílem byla Boží sláva a spása nesmrtelných duší.
2. Naděje
Ignác Stuchlý musel v životě podstoupit nadlidsky těžké zkoušky. Jako první český salesián zažil několikrát rozkvět i zničení českého salesiánského díla, nikdy však neztrácel naději a vynikal po celý život i v nejtěžších chvílích naprostou důvěrou v Boha.
3. Láska k Bohu a k lidem
Bůh mu byl vždy milující, ale i milovaný Otec. Svou upřímnou lásku k Bohu přenášel na své okolí a každý rozhovor s lidmi se nesl tímto duchem prostoty a dětské důvěry v Boha. Vše směřovalo k Pánu Bohu a k duchovnímu dobru lidí, zvláště mládeže. Když se ocitl mezi lidmi, hned si každého všimnul, každého oslovil, rád si zažertoval svým milým způsobem. Lidé se zastavovali, usmívali se, poslouchali a odcházeli s dojmem, že mluvili s mimořádně dobrým člověkem. Také hoši se k němu spontánně hrnuli, kdykoli se objevil na dvoře nebo na chodbě.
4. Duchovní otcovství
Dobrý otec se pozná na svých synech. A pro mladší spolubratry byl skutečně dobrým otcem. Padesát let žil jako vychovatel a představený v komunitách a dvacet tři let je vedl jako ředitel a inspektor. Ke všem vždy mluvilo raději otcovské starostlivé srdce než strohá přísnost. Také hoši byli k němu přitahováni a mnozí hovoří o kouzlu jeho osobnosti.
Přitahovalo k němu především vědomí, že má všechny opravdu rád a obětuje se pro ně. Víc než slova mluvily činy.
5. Chudoba
Don Stuchlý vřele doporučoval ducha chudoby svým salesiánům, připomínal, že vše, co máme, je dar chudých a musíme s tím dobře nakládat. Nesnášel, aby se něčím plýtvalo, a trpěl, když se mu zdálo, že se v domech ujímá snaha po blahobytnějším životě.
6. Poslušnost
Pro dona Stuchlého byla poslušnost záležitostí jednoty kongregace. Nikdy si nedovolil ani v nejmenším kritizovat rozkazy představených. Vždy zastával jejich stanovisko a v mnoha případech, když šlo o vážnější věci, předložil případ k vyřešení jim a pak se zařídil podle jejich rady.
7. Pokora
Ignác ze sebe nikdy v ničem nedělal střed, kolem kterého by se mělo všechno točit. Chtěl sloužit a kde mohl, ztrácel se v pozadí a nechal vystupovat druhé. Když bylo třeba, dovedl se v zájmu věci postavit do čela a zase ustoupit do pozadí. Jeho jednoduchost a prostota získávaly všechny lidi.
8. Rozvaha
Don Stuchlý se při vedení inspektorie podobal kapitánovi, který stále opatrně řídí směr své lodi a snaží se vyhnout všem úskalím. Nikdy neriskoval, když to nebylo třeba. V důležitých věcech se chodil radit k představeným jiných řádů nebo i k civilním osobám, majícím určitou kompetenci. Hodně se modlil za osvícení shůry a nejednou ukládal komunitě, aby se modlila o světlo v důležitých rozhodováních, aby vše bylo, jak říkal, podle vůle Boží.
9. Čistota
Ze studentských let máme svědectví Ignácova spolužáka Fojtíka, že o prázdninách, když šli studenti s děvčaty do obory na maliny a matky děvčat na to hleděly s obavami, stačilo říct, že Ignác tam bude také,
a hned byly klidné. Don Bosco chtěl, aby čistota byla charakteristickou známkou salesiánů. Don Stuchlý byl v této věci vzor. Chodil vždy v klerice a dbal, aby i ostatní salesiáni jako vychovatelé byli citliví a dávali svým svěřencům příklad bezúhonné čistoty.
10. Prostota
Pod jeho vedením české salesiánské dílo rychle, podle mínění mnohých až zázračně rychle, rozkvetlo, aby pak ještě rychleji zcela náhle a skoro úplně zaniklo. Pán Ježíš měl také zázračné úspěchy, a přece, když visel mrtvý na kříži, v lidských očích bylo zničeno i jeho dílo. To proto, že lidé viděli jen povrch věcí, ale nemohli znát Kristovo velikonoční tajemství. P. Ignác Stuchlý nedělal zázraky a ani v jeho životě nepozorujeme mimořádné dary. A přece celý jeho život byl mimořádný a měl do sebe cosi, co připomínalo zázrak. Byl osobně neučený, prostý, nepatrný kněz, a jaké dílo vytvořil! Ale měl velikou duševní hloubku. Byl to muž Boží.
Shrnutí:
Don Pietro Tirone píše v dopise 3. ledna 1940 donu Lepaříkovi:
„Co se týká vás (salesiánů), přál bych si, abyste stále více oceňovali mimořádnou milost, kterou vám Bůh prokazuje tím, že vám dal schopného inspektora, tak schopného a tak ctnostného, jako je don Stuchlý. Nedívejte se na zevnějšek, nezastavujte se u skořápky, ale snažte se pochopit a ocenit celé to množství ctností, horlivosti, vroucnosti, pracovitosti, obětavosti, nadšení a hluboké zbožnosti, jimiž vám dává na každém kroku příklad. Všichni moudří vám takového představeného závidí. Buďte za to vděčni Pánu Bohu a využijte toho k své formaci osobní i celé inspektorie. Dbejte jeho pokynů, poslouchejte ho, mějte ho v úctě a milujte ho.“
Zpracoval Petr Zelinka