Už pátým rokem zve salesián Zdeněk Jančařík do Brna na Žabovřeské rozmlouvání – besedy s osobnostmi z kulturního, literárního a církevního prostředí. V rozhovoru přibližuje, jak projekt vznikal, proč ho přenesl do virtuálního prostředí a kam by ho ještě rád v budoucnu posunul.
Zdeňku, co je to Žabovřeské rozmlouvání?
Když jsem přišel před pěti lety z Prahy do Brna, přivezl jsem si s sebou kontakty na mnoho přátel, které jsem nechal v Praze a okolí z let, kdy jsem působil v nakladatelství Portál. Řekl jsem si, že bych se mohl v Brně pokusit na ně navázat a zvát je do farnosti na besedy, které by mohly obohatit naše farníky. Postupně se z našich povídání stala taková „talkshow“, která je částečně zábavná, částečně vzdělávací.
Na podzim to bude pět let, co jsi do Žabin pozval prvního hosta Miloše Doležala. Proč zrovna jeho?
S Milošem se známe už snad pětadvacet let z Perspektiv (příloha Katolického týdeníku). Vzniklo mezi námi pevné přátelství, které se rozvíjelo i při mých římských studiích, ale také během jeho úsilí o maximálně podrobné zmapování života Josefa Toufara. V roce 2015, když byl díky Milošovi objeven hromadný hrob, kam soudruzi hodili utýrané Toufarovo tělo, jsme to prožívali spolu, byl jsem na všech důležitých akcích, které se týkaly Josefa Toufara. Proto bylo přirozené, že mým prvním hostem byl Miloš Doležal.
Hosty rozmlouvání jsou často lidé z církevního prostředí. Na jaká témata bychom se uvnitř církve měli bavit? Jaké otázky bychom si měli klást?
S těmi hosty je to tak půl na půl. Zvu lidi z kultury (Kamil Fila, Zdeněk Zvonek, Milan Tesař), literáty (Jiří Peňás, Jiří Kratochvil), ale samozřejmě také z církevní oblasti (Marie Svatošová, Sandra Silná, Marek Vácha, Láďa Heryán). Těm „církevním“ osobnostem se snažím klást otázky, které sahají „za“ církev, protože jedním z účelů rozmlouvání je rozšiřovat obzor a klást si otázky, které pálí nejen v církvi (umění žít a stárnout, kam kráčí mladá generace, jak proniknout naším jazykem a gesty i mimo církev).
To mě zajímá. Máš ty nějakou odpověď na to, jak proniknout jazykem a gesty i mimo církev?
Je to cesta na dlouhou trať – nesmíme se fixovat na církevní témata a pouze kritizovat „zlý svět“ kolem. Je důležité mít přátele také mimo svět „kostela“ a umět je „zapojit do hry“ přes naše salesiánská specifika: výchovu, sport, umění, ale i běžný život – třeba s husitskou farářkou Sandrou Silnou jsme se po rozmlouvání dohodli, že spolu uvaříme pivo. Tomáše Petráčka si jako odborníka na komunikaci církve a moderní společnosti zvou do „světských“ médií, totéž platí o Markovi Váchovi nebo Láďovi Heryánovi. Prostřednictvím těchto kněží se určitě mění obecný pohled na církev, i když je to třeba jen v relativně malém okruhu.
Většina besed se koná přímo v salesiánském kostele Panny Marie Pomocnice křesťanů v Brně-Žabovřeskách. Proč hosty a účastníky zveš do kostela?
Je to u nás největší prostora – a je taky nejdostupnější, protože do sálu pod kostelem se musí dolů po schodech a není to zvlášť pro starší lidi úplně komfortní. Jinak je kostel odedávna alespoň v salesiánském prostředí vždycky také takový „kulturák“, kde se promítá, pořádají se besedy a třeba taky koncerty. Zvláště moderní kostely k tomu vybízejí.
Žabovřeské rozmlouvání byl dlouho především lokální projekt. Kdo chtěl besedu slyšet, musel přijet do Žabin. Na začátku roku 2018 byla poprvé beseda přenášená online na Facebooku Bosco point. Proč jsi projekt přenesl do prostředí sociálních sítí?
Nejprve jsme to chtěli vyzkoušet – jestli to bude fungovat i online, ale upřímně řečeno to moc velký ohlas na FB nemělo, už kvůli ne příliš vysoké kvalitě zvuku a obrazu. Ale každý začátek je těžký…
To se ale změnilo po začátku koronavirové pandemie, kdy jsi Žabovřeské rozmlouvání úplně přenesl do virtuálního prostředí. Co tě k tomu vedlo?
V jistém smyslu nám v rozhodování nahrály dva lockdowny. Loni na jaře jsem se ještě kvůli pandemickým opatřením k přenášení Žabovřeského rozmlouvání přes náš YouTube kanál neodhodlal, ale od zimy 2021 už jedeme pravidelně jednou za měsíc – a ohlas je neskutečný. Dříve přišlo do kostela zhruba 40 až 50 lidí, teď máme na YouTube v přímém přenosu zhruba 200 až 400 diváků a posléze si některé rozhovory pustí až 6000 diváků (Petráček, Heryán). To se mi skoro nebude chtít vracet do starého formátu (smích). Ale kvalita přenosu je dána také tím, že streamování technicky brilantně ovládá náš spolubratr a ředitel komunity Libor Všetula. Bez něho bych si s lidmi rozmlouval asi po telefonu.
Žabovřeské rozmlouvání najdete na YouTube Salesiáni Žabovřesky – se Sandrou Silnou, s Ladislavem Heriánem, s Tomášem Petráčkem, s Milanem Tesařem.
Vidíš v přechodu do onlinu nějaké další výhody kromě toho, že oslovíš víc lidí? Má to i nějaké nevýhody?
Jasně, setkávání tváří v tvář se nedá jen tak nahradit. Taky se třeba digitálně špatně podepisují nové knihy… Hosté se trochu bojí vystupovat online bez roušek, i když jsme třeba testovaní a někteří naočkovaní – ale s postupným uvolňováním opatření už to bude jednodušší.
Co bude po koronaviru? Vrátí se Žabovřeské rozmlouvání do kostela s možností fyzické účasti? Budeš pokračovat v živých přenosech besed prostřednictvím sociálních sítí?
Hm, nevím, musíme to streamování s Liborem promyslet. Do kostela se vrátíme určitě, ale nevím, jestli zajistíme tak kvalitní přenosy, jaké máme teď.
Jde vidět, že máš svoje oblíbence, kteří se v Žabovřeském rozmlouvání objevili vícekrát. Máš v hlavě ještě nějaké jméno, koho bys jako hosta opravdu rád na besedu pozval?
Chci také pozvat jednoho z brněnských biskupů. Ale uvidíme, ve vytváření programu jsem dost spontánní a dělám to na poslední chvíli.
Mezi tvými hosty silně převažují muži. Nedávno jsi ale pozval farářku Sandru Silnou a tuto besedu jsi nazval Žena ať v církvi promluví. Je to znamení, že se obrací vítr a v Žabovřeském rozmlouvání častěji promluví ženy?
Na podzim měla u nás podepisovat své knížky sestra Ludmila Javorová. Ano, byl bych moc rád, kdyby k nám jezdilo víc žen, třeba ob jedno rozmlouvání. Rád bych pozval Danielu Drtinovou, ale mám ve svém virtuálním kalendáře i další ženy.
Jan Kvapil
Fotografie Člověk a Víra – Václav Vlach, Dominik Polanský, Dušan Kadlec