Nakladatelství Portál navzdory krizi způsobené pandemií koronaviru nezastavil svou produkci knih, a proto i v této obtížné době můžete sáhnout po některé z inspirativních novinek (neustále dostupných na e-shopu).
Mezi spirituálními knihami zaujala hned zkraje roku publikace německého kněze Thomase Fringse s provokativním titulem Bůh nefunguje, a proto v něho věřím. Přitom nejde o žádné protináboženské dílo, ale naopak obhajobu zralé a dospělé víry. Bůh skutečně nefunguje, není to žádný automat, stroj, jehož obsluhu je možné si osvojit, aby pak plnil lidské tužby. Víra založená na takovém přístupu může snadno zklamat. Bůh negarantuje mechanické vyslyšení proseb, směnný obchod ve smyslu odměna za dobrý čin a podobně. Žít dospělý vztah s Bohem znamená být si vědomi toho, že život je především v našich rukou a Bůh je tím, kdo se nabízí být v každé situaci s námi, pokud mu to dovolíme. Fringsova kniha možná otřese některými našimi představami, autorova autentičnost a otevřenost v tom, jak o věcech přemýšlí a prožívá je, pro nás ale jistě bude přínosná. A to speciálně v době, kdy se tolik jistot otřáslo v základech.
Vzpomínám si na zvláštní zážitek. V mé rodině se chystalo biřmování. Jelikož bylo udíleno při večerní mši, sešli se všichni už odpoledne při kávě. Hned ve dveřích mě odchytil můj synovec Lukáš s otázkou: „Můžeš mi pomoct? Musím napsat ke mši nějakou přímluvu!“ Sedli jsme si tedy do jeho pokoje a snažili se rozlousknout těžký problém, jak formulovat smysluplnou přímluvu. „Za co bys Boha rád poprosil?“ ptal jsem se. „Něco jako, aby ve světě zmizel hlad.“ „Myslíš, že to Bůh udělá, když ho o to poprosíme?“ ptal jsem se dál. „Ne,“ vyhrkl. „A proč ho o to chceš prosit, když už předem víš, že to nesplní?“ Odpověď: „Hm, tohle se přece v kostele vždycky říká!“
To pro nás není moc lichotivé.
Jedním z významných spirituálních autorů, kteří měli na jaře navštívit Prahu, ale současná situace tomu zabránila, je francouzský kněz a vychovatel delikventní mládeže Guy Gilbert. V pražském salesiánském kostele sv. Terezičky v Kobylisích měl mimo jiné představit vydání své nové knihy Odpuštění. Známá řada jeho krátkých duchovních textů na univerzální témata je tím doplněna o jedno z nejdůležitějších. Odpuštění přitom pro Gilberta není něco nasládle samozřejmého. Zná strašné případy zneužívání, trýznění, nespravedlnosti. Doprovází ve vězeních vrahy, pracuje s dětmi, kteří si prošly peklem. A právě proto, když vyzývá k odpuštění, ví, o čem mluví. Ví, že je to výsostná cesta následování nekonečně milosrdného Boha. Ví, kolik dobra se v aktu odpuštění skrývá jako pro viníka, tak pro toho, kdo odpouští. Rozsahem drobná kniha v sobě skrývá podněty pro celý život.
Klid je příslibem: člověk vyjadřuje odmítnutí se mstít. Ale v tom ještě nemusí být odpuštění. Lidé si přejí mír na zemi a mezi lidmi, mluví o smíření, ale nikdy nemluví o odpuštění. Proč? Protože to znamená vzkříšení minulosti! A přece, lidé nikdy nedospějí k usmíření, pokud neodpustí a neuznají utrpení, které jedni druhým způsobili. Vždycky je zapotřebí, aby byla vyřčena pravda.
Velikonoční doba se už sice schyluje ke konci, a navíc proběhla tak nestandardně, i proto ale stojí aspoň za připomenutí loňský titul salesiána Zdeňka Jančaříka Miláček Páně o „velikonočním“ evangeliu sv. Jana. Tato kniha se dá číst kdykoli během roku, velikonoční čas jí ale přidává něco navíc. Velmi osobní čtení janovských textů a následné reflexe se dotýkají velkých témat života křesťana a přivádějí čtenáře k zásadní otázce: mohu se i já stát miláčkem Páně?
Když vidíme Ježíše, jak „jí s hříšníky a celníky“, uzdravuje malomocné, nebojí se kontaktu s hříšnými, ale naopak je vyhledává – napadne nás: nepřišel Bůh v Ježíšovi zvláště pro ty, které společnost zavrhuje, jimiž ostatní pohrdají? Nemiluje Bůh především ty, kteří jsou jakýmkoli způsobem na okraji?
Vztahuje se však takové Boží zalíbení také na mě samého? Je přece hloupost, že by se mohl stát Božím Miláčkem kdokoli. To by svět byl samý Miláček! Miláček je jen jeden, je jenom jeden „milovaný Syn“, jen jeden učedník leží Pánu při Poslední večeři na prsou. Nejsou to jen zbožné řeči, že nás má Bůh všechny stejně rád? Ale není to zároveň pouze Janova sugesce, že právě jeho Pán miloval víc než ty ostatní? Copak netoužil se svým bratrem po tom, aby zasedl v jeho království jeden po pravici a druhý po levici – nebyl tedy snad Jan kariérista, který si později vybásnil své vyvolení? Nevymyslel si toto zvláštní Ježíšovo pouto, neudělil si při psaní evangelia „výhody“, které mu nenáleží? Možná během četby evangelia přijdu na věci, které změní můj obraz Miláčka i toho zvláštního „zalíbení“, že to je vlastně s Ježíšem i s jeho zvláštní přízní pro Jana ještě trochu jinak… Uvidíme!
Poslední spirituální novinkou tohoto pololetí je kniha amerického kněze a duchovního doprovázejícího Larryho Richardse Vzdej se! a žij podle Boží vůle. Kniha zaujme ty, kteří hledají strhující vyznavačskou sílu, která je skutečně „nakopne“ k rozhodným rozhodnutím pro duchovní život. I proto je možná spíše určena mužům, na něž se autor obrací se zanícením, trochu drsným humorem, chlapskou rázností a nekompromisností. Richards nehledá bázlivé zbožné mládence, ale muže, kteří chtějí vzít svůj život vážně, chtějí něčeho dosáhnout, být dobří v práci i v rodině, chtějí mít krásný vztah se ženou i přáteli – a vědí, že jim v tom může Bůh pomoct.
Většina lidí je přesvědčena, že jsou dobrými lidmi. Pokud by se vás někdo zeptal: „Jsi dobrý člověk?“, vsadím se, že většina z vás by odpověděla: „Ano, otče, jsem vážně dobrý člověk. Chovám se k druhým hezky, nekradu ani nedělám jiné opravdu špatné věci. Takže si myslím, že ano, jsem docela dobrý člověk.“ Pokud bych se vás poté zeptal: „Jsi svatý člověk?“, vsadím se, že byste odpověděli: „Ale ne, kdepak, vůbec nejsem svatý člověk, otče.“ A já bych řekl: „Ale to bys sakra měl! Bůh tě stvořil, abys byl svatý. Ty totiž jsi svatý.“
Martin Bedřich, šéfredaktor nakladatelství Portál
