Letošní rok je skutečně bohatý na kulatá výročí a tak si můžeme připomenout dalšího ze salesiánů, který stál u kolébky českého salesiánského díla. Letos si připomínáme 30. výročí jeho úmrtí. Je jím P. Emil Škurka.
Narodil se 25. července 1911 v Žerotíně u Olomouce. Jako mladého studenta jej zaujala výzva Dr. Augustina Štancla a roku 1926 odjel ve třetí skupině českých chlapců do Itálie. Za rok se chovanci prvního ročníku, mezi nimi i Emil, z Perosy stěhovali na Moravu – do Fryštáku. Po třech letech studií ve Fryštáku vstoupil do noviciátu ve Sv. Beňadiku, kde roku 1932 složil první sliby. Poté se vrátil do Fryštáku. V té době salesiáni měli jen jeden dům, a tak zde musel být vedle aspirantátu i filosofický studentát. Po dvou letech začal ve Fryštáku asistenci. Další dva roky byl na asistenci v Ostravě. Na podzim roku 1936 jej představení poslali na studium teologie do Říma, kde byl 23. září 1939 vysvěcen na kněze. Návrat do vlasti byl z důvodu okupace nacisty nežádoucí, a tak pokračoval ve studiu církevního práva v Turíně. V roce 1943 přešel do Říma na Lateránskou univerzitu a pokračoval, pokud to válečné události dovolily, ve studiu všeobecného práva.
Když Itálie kapitulovala a přešla na stranu spojenců, zapojil se P. Emil do zahraničního odboje a sloužil v duchovní službě v československé zahraniční armádě v Anglii. Po válce ještě rok dokončoval studium v Římě. Dosáhl doktorátu a stal se členem římského církevního soudu, posvátné Roty. V roce 1946 se vrátil do Československa a inspektor Stuchlý jej poslal do Oseku, kde začal vyučovat na salesiánském teologickém učilišti a nějaký čas jezdil přednášet litoměřickým bohoslovcům. Podílel se na pastoraci v osecké oblasti a v roce 1947 se stal předsedou diecézního církevního soudu. Současně zůstal korespondujícím členem posvátné Roty. Zapsal se také jako dálkový student práv na Univerzitě Karlově v Praze. Po komunistickém puči v únoru 1948 byl při čistkách na vysokých školách ze studia vyloučen.
Při Akci K v roce 1950 byl nejprve v internaci v Oseku, ovšem internace se proměnila ve vězení, když byl odsouzen za čtení a šíření pastýřského listu, který dali do oběhu naši biskupové roku 1949 na Boží Tělo. Z vězení putoval do Želivi. Byl propuštěn v roce 1955. Odešel do Olomouce a manuálně pracoval. V roce 1956 byl při zatýkání spolubratří opět zatčen a odsouzen za salesiánskou činnost a za podání zprávy o situaci církve u nás do zahraničí. Po propuštění se vrátil do Olomouce, kde pracoval do roku 1968. Vyučil se elektromontérem.
Přišel rok 1968 a otec biskup Trochta se vrátil do Litoměřic. Povolal P. Emila, aby mu pomáhal v právních záležitostech. A tak se P. Emil stěhoval do Litoměřic. Většinou připravoval různé materiály, ale neváhal navléknout montérky a uplatnit svou elektrikářskou profesi, když bylo třeba pomoci v rezidenci i jinde. Také byl průvodcem otce Štěpána při jeho návštěvě v Římě. V té době také pomáhal různým řeholním rodinám sester při pokoncilní úpravě stanov.
Když otec biskup Trochta roku 1974 zemřel, P. Emil se vrátil na Moravu do Nákla, kde měl svůj domek a své knihy. Časem dostal souhlas k výpomoci v duchovní správě. Věnoval se dále svému oboru, překládal, psal, co bylo potřeba. Dočkal se obnovení legální činnosti salesiánů. Hlásilo se však stáří a s ním různé zdravotní potíže. Musel na operaci se žlučníkem. Nemohli jej dlouho probudit z narkózy. Nastaly obavy, že tak dlouhé bezvědomí nezůstane bez následků. Jeho zdravotní stav se zhoršoval a přidaly se další komplikace, až jej 18. prosince 1990 Pán zbavil pozemského utrpení.
P. Emil Škurka nebyl nikdy pouze chladným právníkem, ale naopak byl vtipným, veselým a usměvavým společníkem.
Vzpomínka P. Emila Škurky na žertík otce biskupa Štěpána Trochty:
„No a pak přišel ten rok 1968… Tenkrát se objevil v Československu P. Koupil, který přijel z Kolumbie nebo z Brazílie. Pan biskup ho (v Radvanově) čekal, že přijede. Ovšem on snad dostal od tamního vyslanectví avízo, aby tady hlavně toho biskupa Trochtu nenavštěvoval. Načež on se zařídil podle toho. Ale když tenkrát měl přijít, tak on pan biskup říkal těm radvanovským osadníkům, že ho navštíví jeden misionář, který přijede z Ameriky. A když jsem se tam objevil, tak mě jednoduše představoval jako misionáře z Ameriky, načež ti, kteří mě neznali, byli velice pozorní, ale s panem biskupem Zelou, který zde také zrovna byl, jsem se znal, tak ten se jako tomu usmíval, až nakonec se to provalilo, že to není žádný misionář, ale nějaký obyčejný Škurka.“
Pavla Jungmannová