V sobotu 5. září 2020 složil věčné sliby Vlastík Vajďák. Narodil se v roce 1981 ve Zlíně, vystudoval učitelství a šest let učil na základní škole. První sliby složil v roce 2014, prošel noviciátem v Popradu a studii v Žilině. V současné době studuje v Jeruzalémě Salesiánskou pontifikální univerzitu.
Vlastíku, co tě přivedlo k salesiánům?
Nedokážu říct jednu konkrétní věc. Byla to životní cesta, kterou jsem šel s Pánem Bohem a dovedla mě k salesiánům. Na salesiánech mě přitahovala otevřenost, blízkost lidem, schopnost přiblížit se jim.
Přišly chvíle, kdy jsi pochyboval o svém povolání?
Ano, takové chvíle přišly. Takovou větší krizi jsem měl, když jsem byl na Slovensku v Žilině. Přemýšlel jsem, jestli je to opravdu cesta pro mě, jestli tak chci opravdu žít. Přikládám to určitým kulturním rozdílům mezi církví na Slovensku a u nás. Připadalo mi, že tam není taková blízkost lidem.
Jak jsi došel ke konečnému rozhodnutí složit věčné sliby?
Už když člověk skládá první sliby, tak je skládá s úmyslem na celý život. Tím nechci říct, že by věčné sliby byly pouhým potvrzením. Ale klíčovým okamžikem pro mě byla jedna noční vigilie v Chrámu Božího hrobu, kde může přes noc zůstat a modlit se asi patnáct katolíků. Tam jsem se ve svém rozhodnutí utvrdil.
Co myslíš, že mladí potřebují, aby dokázali správně rozlišovat své povolání?
Myslím, že je důležité se nebát. Jít do toho s modlitbou a důvěrou, že Pán Bůh člověka vede. Je důležité nebýt paralyzován strachem, že se rozhodnu špatně.
Mnozí mladí se bojí vydat cestou zasvěceného života kvůli celibátu. Jak ses ty vypořádal s tím, že budeš muset žít v celibátu?
Když se dívám na celibát z té duchovní stránky, tak je to dávání lásky. Celibát nepopírá sexualitu, kterou musíme přijmout, na které není nic špatného. Jde o to, jak transformujeme a využijeme sexuální energii, kterou v sobě přirozeně máme. Mám pocit, že v zasvěceném životě se ta energie, kterou nám Pán Bůh dal, promítne do služby bližním.
Nechci sklouznout k nějakým laciným frázím. Je to o tom, jak zužitkovat energii, kterou v sobě mám a celibát je určitý životní návod, jak to žít. Myslím si, že pokud to člověk nezkusí, tak nezjistí, jak na to. Můžete si přečíst nespočet různých příruček a knížek, ale až po roce, dvou, třech života v celibátu na to člověk začne přicházet. Ale vrátil bych se k tomu, co jsem říkal předtím, je důležité nebát se a zkusit to.
Budeš knězem nebo koadjutorem?
Mám nastoupenou cestu ke kněžství a věřím, že to vyjde. Knězem chci být, protože mě přitahuje svátostná služba lidem. Náklonost k této službě si interpretuju tak, že mě k tomu Bůh volá.
Liší se nějak salesiánský kněz od jiných kněží? Co by podle tebe mělo nést kněžství zabarvené salesiánstvím?
Určitou mladost, energičnost a otevřenost novým podmětům. Salesiánský kněz by měl být otevřený a naslouchat nejen lidem, kteří jsou v křesťanských společenstvích a žijí s Pánem Bohem, ale i naslouchat a být blízko těm lidem, kteří s Pánem Bohem nežijí, nebo s ním mají nějaké problémy.
Doba přináší neustále nové podněty a salesiánský kněz by měl znát tyto podměty a umět na ně reagovat, přemýšlet o době a světě, ve kterém lidé žijí, co se v něm děje.
Jak pokračují tvá studia?
Zatím to jde bez nějakých komplikací.
Studuješ v Jeruzalémě. Vyplatí se ta časová a finanční investice do tvých studií? Budeš z toho mít nějaký užitek v Česku?
Myslím, že zážitky a zkušenosti se nedají vyčíslit. Být v Jeruzalémě, blízko svatých míst, když má člověk možnost se tam modlit, je velice obohacující. Každé prostředí, kde člověk žije, ho nějakým způsobem utváří. Utváření v Jeruzalémě je určitě jiné, než by bylo v Itálii. Myslím si, že se to vyplatí, že z toho budu žít celý život.
Nemám k tomu ten ekonomický přístup, ale vím, že ty studia něco stojí, že se za mě hodně lidí modlí a vnímám tu podporu.
Co tě čeká v nejbližších době?
Věřím tomu, že se mi podaří tento týden vrátit do Jeruzaléma, protože s koronavirem je teď všechno takové poblázněné. Čeká mě klasický studentský život. Těším se na svátky, Vánoce, Velikonoce, že je budu moci prožít v místech, kde se to všechno odehrávalo.
Věřím tomu, že se mi podaří napsat bakalářka. Když všechno půjde podle plánu, tak studia dokončím za dva roky.
Kde bys rád u salesiánů působil?
To není jednoduchá otázka. Chtěl bych být v přímé práci s dětmi, vysněné místo nemám. Mám kvalifikaci pedagogického a sociálního pracovníka, tak mě to táhne tímto směrem. Rád bych byl tam, kde bych uplatnil studia, která jsem absolvoval před tím, než jsem se stal salesiánem.
Můj ideál asi je, být na půl úvazku ve farnosti a na půl úvazku v pedagogické a sociální práce, což by mohl být nějaký nízkopráh nebo škola. Co mě neláká, to je administrativa, psaní projektů a podobně, i když si myslím, že bych byl schopný to dělat. Po letech sezení nad knížkami mě láká vyjít vstříc lidem.
Co dnešní mladí potřebují od salesiánů?
Myslím, že je důležité být s nimi a dávat jim svůj prostor. Potom už záleží na konkrétním člověku, jaké jsou jeho potřeby, o čem si chce povídat, jak s námi chce čas trávit. Já se bráním těm univerzálním přístupům, protože mě vždycky záleží na tom člověku, který sedí naproti mně a každý potřebuje něco jiného. Někdo má problémy se školou, někdo si nerozumí s kamarády, někdo má teologické otázky, někdo přemýšlí, jestli být křesťanem. Základem je, najít si na ně čas a potom se věnovat tomu konkrétnímu člověku, který za mnou přijde.
Salesiánské dílo se v jednotlivých provinciích liší. Na jaký typ práce by se měli zaměřit čeští salesiáni?
Myslím, že je důležitá přímá práce s lidmi. Projekty a administrativní práce je sice základem, ale myslím si, že je důležité, aby nás mladí lidé potkávali, abychom nebyli zavření v kancelářích na projektech. Teď už ale několik let nejsem v české provincii, tak nedokážu odhadnout, jestli v tom máme rezervy nebo nemáme.
Nedávno mě vyprovokovala otázka, když se mě někdo ptal: „Před tím, než jsi vstoupil k salesiánům, kolik jsi jich potkal v přímé práci?“ Je to motiv, nad kterým pár měsíců přemýšlím.
Na co se těšíš v nejbližší době?
Těším se na Jeruzalém a na to, až dokončím studia. Jsem zvědavý, co bude dál, kde bude moje pole působnosti. Na to se těším, ať to bude kdekoliv.
Libor Všetula, Jan Kvapil
Fotografie Člověk a Víra – Václav Vlach, Dominik Polansky, Terezie Prchalová