Barvitý příběh života nejznámějšího českého salesiána, kardinála Štěpána Trochty, se dočkal dalšího zpracování. Salesián spolupracovník Jiří Miček se nezalekl obtížnosti a delikátnosti tématu a množství materiálů a sepsal kardinálův beletrizovaný životopis Život v mlýnském kole aneb Kardinální případ Trochta, který zachycuje v detailech také Trochtovo potýkání se se Státní bezpečností a různé kompromitační akce, které na litoměřického biskupa soudruzi pořádali. Hlavní důraz životopisu ovšem zůstává jako u minulých knih na vylíčení kardinálovy statečnosti v nejhorších časech heydrichiády, vytrvalosti v koncentračních táborech a jeho věrnosti svému salesiánskému zasvěcení i biskupskému úřadu.
Štěpán Trochta sepsal svým životem příběh klikatý, ale směrem k Bohu vlastně úžasně přímočarý. Kdyby měl štěstí na pokojnější časy, mohl být v dějinách církve zapsán nejen jako agilní a nadaný mladý salesián, na kterého spoléhal zakladatel českého salesiánského díla ctihodný P. Ignác Stuchlý jako na svého „korunního prince“, jako budovatel kobyliského chlapeckého ústavu, hrdina katolického odboje, zatčený pro své prožidovské a odbojářské postoje gestapem a vězněn v Mauthausenu a Buchenwaldu. Po válce to byl zkrátka „ten, který obstál“.
V Trochtově nejplodnějším období po biskupském svěcení (1947) ho zastihla následná persekuce katolické církve, při níž měl právě litoměřický biskup hrát roli nárazníku mezi církví a komunistickou mocí. Měl se stát diplomatem, který bude vycházet vstříc novým bezzásadovým potentátům až na samu hranici možného. Trochtu toto jeho „poslání“ stálo svobodu (1952–1960) a nakonec svým způsobem také pověst, protože „jim to podepsal“.
Jiří Miček vychází kromě archivních materiálů církevní a salesiánské provenience, z nahrávek hlasu Štěpána Trochty, jeho sourozenců a spolupracovníků, ale též z archivů StB, které obsahují rozsáhlý spis „agenta Kabáta“, jímž měl Trochta v představách jeho řídicích důstojníků být. Autor přepsal některé záznamy výslechů a především „agenturních zpráv“ přesně podle původního znění, takže můžeme bezprostředně nahlédnout do ďáblovy dílny a udělat si obrázek, jak se lámali lidé. 
Jiří Miček správně a věrohodně zdůrazňuje, že Štěpán Trochta byl po letitém mučení v německých koncentrácích a po dlouhé vyšetřovací vazbě a nekonečných pobytech na samotkách tak zdecimovaný, že vlastně nelze jakkoli posuzovat onen „vázací akt“, na kterém najdeme Trochtův podpis s příslibem jeho řídicích orgánů, že jestliže to podepíše, bude na amnestii roku 1960 propuštěn. Čirým zlem je pak několik difamačních a kompromitačních akcí, kdy na litoměřického biskupa soudruzi nasadili několik žen, které ho měly kompromitovat také jako kněze věrného církvi a celibátu.
Celkové vyznění nové knihy o kardinálu Trochtovi je vůči velkému salesiánovi veskrze pozitivní. Kdybychom odhlédli od rigidních církevních předpisů beatifikačních procesů, určitě by mezi ně Trochtův příběh patřil, protože oproti „měkké“ internaci některých biskupů na nedostupných farách byl biskup litoměřický vystaven přímému ohrožení života a nakonec také po jednom dlouhém výslechu byl doslova usmýkán církevním tajemníkem Karlem Dlabalem k mučednické smrti.
Z Mičkova životopisu je zřejmé, že Trochta žil i umíral jako mučedník, martyr, svědek víry. Přestože měl živou a družnou povahu, kterou tolikrát zneužili jeho vyšetřovatelé, po svém propuštění (1960) vysvětil na 30 mladých mužů tajně na kněze, roku 1968 se vrátil na uprázdněné místo litoměřického biskupa, roku 1972 převzal v Římě zaslouženě za celou československou trpící církev kardinálský klobouk a v dubnu 1974 byl pohřben sice utajeně ve vojensky obsazeném městě Litoměřice, ale na hřbitov nakonec proklouzli největší kardinálové té doby (Wojtyła a König), aby mu u hrobu vzdali hold. Jiřímu Mičkovi vděčíme za nové a velice otevřené zpracování kardinálova příběhu. Je jisté, že to nebude poslední zpráva o českém salesiánském mučedníkovi.
Knihu si můžete objednat na adrese: knihydobirkou@email.cz
Zdeněk Jančařík
