Soustředěný a krátký. Nad novou knihou Ladislava Heryána

By 12. 3. 202116 března, 2021Novinky, Top
Exotovu abecedu, nejnovější knihu salesiána Ladislava Heryána, vydalo nakladatelství Portál. Autorem recenze, která vyšla na stránkách Christnet.eu, je Zdeněk A. Eminger, křesťanský teolog, vycházející z katolicky orientovaného prostředí, inspirovaný českým evangelickým porozuměním a světem umění.

Ta kniha je krásná. Kresba na obálce od Richarda Fischera vtiskla autorovi do tváře o něco víc smutku a melancholie, než si zaslouží, ale ta kniha je krásná. Viděl jsem řadu fotografií, na nichž je katolický kněz, biblista, učitel, salesián a spisovatel Ladislav Heryán nejméně tak krásný jako pasáček ovcí, vyfocený na konci 19. století někde v Provence. Otisk Heryánovy duchovní krásy a bohatství je skryt v jeho nové knize Exotova abeceda, který svým názvem navazuje na jeho exotí knihy předešlé. Většina textů, jak se dočteme v ediční poznámce, vyšla původně jako sloupky v Katolickém týdeníku v letech 2018 a 2021 a tu a tam jinde. Srovnám-li Heryánův nový titul se současnou českou teologickou produkcí, je snadné konstatovat, že je to jedna z nejlepších knížek poslední doby a podle mého mínění dosud nejpodařenější Heryánova kniha vůbec. Blíží se jaro, čas zkracování. Autorovy sloupky, řazené podle ústředního tématu abecedně a pokrývající dvě či tři stránky malého formátu, jsou důkazem, že méně je někdy více a že brousit diamant na jeho dokonalou velikost a tvar se vyplatí.

Na malé ploše, kterou měl v Katolickém týdeníku k dispozici, rozehrál Heryán řadu velkých teologických dramat. Ta, jako u jeho předchozích knih, bytostně souvisí s jeho osobitým projevem kněžského povolání a s tím, s kým se ve své tak trochu guerillové pastoraci potkává. Vedle lidí jako jsem já nebo ty tu najdeme prosťáčky Boží a svaté blázny z okraje společnosti, která je bez větších problémů – a často docela ráda – odsunula na oběžnici úplného nezájmu a jisté smrti. Člověk by nevěřil, kolik lidí kolem nás dnes a denně umírá na probodnuté srdce od lásky, na beznaděj, na bestiální chování svých bližních, na docela obyčejnou lhostejnost a cynismus. Láďa Heryán stále chodí do věznic, za bezdomovci, za lidmi, kterým něco nebo někdo proťalo duši, za hledajícími, za kamarády, za neznámými, na své koncerty i koncerty jiných hudebníků. Pořád cestuje a bere stopaře a neumí odmítat a říkat ne. A pořád má plný kalendář a pořád je unavený a pořád je na české poměry dětsky důvěřivý a pořád si myslí, že má, co chtěl, a pořád ví, že je-li kněz Kristův, bude to tak mít až do smrti, protože ani Kristus – jeho Pán – si na kalendáře a akademické tituly nepotrpěl. To všechno se odráží v jeho krátkých úvahách, které připomínají spíš kresby, skici, jednoduché ikony nebo boží muka stojící u silnice, obsypané odpadky i modlitbami kolemjedoucích.

Foto: František Ingr, Člověk a Víra

Připomíná-li Heryán v jednom zamyšlení Richarda Rohra a jeho Univerzálního Krista, který ve světě i za železnou oponou působí jako zjevení, rád bych připomenul jednu z jeho myšlenek z úvahy o Cestě. „Smlouva Boha s člověkem je jako hypotéka, kterou nelze nijak vypovědět. Nejde o dům ani o peníze, jde o život sám. Ne já, nýbrž ten, který ve mně chce bydlet, štědře rozhazuje peníze a dávno si ze mě učinil příbytek. Cesta se stala cílem.“ Bylo by možné tohle na první pohled skromné teologické dictum nějak vylepšit? Ne. Jak? Těch několik vět je špičkou démantu – Heryánova originálního duchovního aforismu, mikrohomilie, zpovědi, kóanu. Nic tu nechybí. Nic nepřebývá. Nikdo si tu na nic nehraje. Nešermuje pitomými vzkříšeními pseudo-prorockého jazyka, který – aby zaujal – si může vymýšlet, říkat polopravdy nebo lhát. Heryán jako biblista ví, jak vypadají jednotlivé biblické žánry a proč byla ta či ona kniha Písma napsána tak či tak. Ví, že pokoušet se jako člověk o Slovo Boží, je stejně hloupé, jako psát teologické úřední oběžníky s pocitem, že mi budou chodit pytle děkovných dopisů. Vzácná je Heryánova vlastnost, viditelná v hloubce jeho myšlení, které se nezříká ani Ježíše ani modlitby ani lásky, tak chybějící v běžném teologickém provozu, že ke svému pohledu do Pravdy nesvolává křesťanské celebrity a kamarády z party Losny, nebo Mažňáka. Je tu sám za sebe. Za to, co žije. Za to, co se pokouší žít. Za to, že je před světlem katolicky orientovaného svatouškovství úplně normální – chybující, občas bolavý, vážný i veselý, otevřený i chutě sám, autentický, uvěřitelný, krásný. Život bez Boha je vždycky těžký, ale je snesitelný tam, kde ještě existuje a kde se věří na lásku a přátelství. Heryán věří Ježíši, který je přítomen ve svém Slově a ve svátostech, ale postupně se, pod vlivem četby, setkávání a prožitků, dověřuje k Ježíši, který je přítomen už v samém Začátku, rohrovsky řečeno, ve všech a ve všem. Osvobozuje ho to čím dál víc, aby přicházel k lidem, kteří jsou tou donebevolající církevní hatmatilkou, jež se stále více dostává ke slovu, nálepkováni jako nevěřící a jako nepřátelé.

Motiv „exota“ nechápu jako jedno z dalších vyčlenění člověka do posvátného prostoru, kde žijí živí svatí a kde už člověk ani nechodí na záchod. Tichá síla Heryánova přemýšlení mě inspiruje k dívání se kolem sebe, abych zahlédl Ježíše, který se pokouší jít se mnou a kterého já svými postoji a názory posílám na opačnou stranu, do Berouna, do Tchořovic a taky tam… Teologická zkratka Heryánovi sluší, protože je v ní svůj a protože za ní stojí srdce, láska a svědomí, jež tolika jiným křesťanům i nekřesťanům z nějakého důvodu chybí. „… člověku, který opravdu žije v Bohu, se znovu může otevřít rajská zahrada. Člověk totiž znovu může získat přístup ke stromu života. Má to ovšem jednu podmínku: musí konečně rezignovat na strom poznání, musí konečně přestat usilovat o jezení jeho plodů.“ Dobrá kniha, která přetrvá.

Zdeněk A. Eminger

Převzato z Christnet.eu