5/2021 REPORTÁŽ
Na hřebeni vysoké šedé zdi se kroutí ostrý žiletkový drát. Hradba, která střeží řadu šedých budov. Ve věznici Bělušice na severu Čech žije na 600 odsouzených. Dostali se sem z různých důvodů, mnozí tady nejsou poprvé ani naposled. Na tvrdé podmínky se dá zvyknout, ale odloučení od rodiny, bezmoc, těžké soužití, nuda, pohrdání – to se překonává těžko. Za zdi věznice přicházejí kaplani Vězeňské duchovní služby, aby se s odsouzenými setkali jako s lidmi, vyslechli je, pomohli jim s jejich trápeními a nasměrovali je do dalšího života.
Je 5:30 ráno, hluboká tma, když autem vyjíždíme z domu komunity salesiánů v Teplicích. Můj dnešní průvodce, salesián Radomír Kuchař, takto jezdí do věznice Bělušice dvakrát týdně už po tři roky. V roce 2012 začal jako dobrovolník chodit na Ruzyň a po třech letech se stal kaplanem, tedy zaměstnancem vězeňské služby. „Mě tato práce zachránila před vyhořením. Ve věznici mi kněžská služba začala dávat opravdový smysl, protože tam byli lidi, kteří ji fakt potřebovali, oceňovali a nějak jim pomáhala,“ vypráví mi cestou Radek.
Sjíždíme do Bělušic. Nad obcí září řada světel, která připomínají nějaký nasvícený průmyslový areál, ale vysoká zeď, kotouče žiletkového drátu, strážní věže a mohutná železná brána mě nenechávají na pochybách, že zastavujeme před věznicí. Na vrátnici musím nechat foťák i diktafon. Po zbytek dne budu odkázaný jen na zápisník a propisku, se kterými už neumím pracovat. Projdu kontrolou a za mnou se s typickým cvaknutím zavře první katr – mohutná mříž oddělující ty venku od těch vevnitř. Vstupujeme na asfaltové nádvoří. Prostor působí čistým, uklizeným, ale monotónním dojmem. Ploty, budovy, mříže – všechno je šedé.
„Napravených je jen promile“
Ve věznici Bělušice je v současnosti přes 600 odsouzených, z nichž pětina jsou mladí muži do třiceti let. Většina má kratší tresty za drogovou trestnou činnost (výroba a distribuce, jednání pod vlivem), za „mařenku“ (maření výkonu úředního rozhodnutí – řízení bez řidičáku, neplacení výživného) nebo za krádeže. Ale je tu i řada odsouzených za násilné činy, dokonce i za vraždy. „Setkávám se s nimi jako s lidmi, kteří mají nějaké duchovní potřeby. Setkávám se s nimi v době, kdy už třeba přehodnocují svůj život a už se na něj dívají jinak. S odsouzeným se nesetkávám jako s vrahem, ale jako s člověkem, který má za sebou těžkou minulost a lituje toho. Ale těch napravených zločinců je jen malé procento, možná promile,“ říká otec Radek. Ti, kteří projeví o duchovní službu zájem, jsou jen malou menšinou. Většina odsouzených o to nestojí, nedošla ještě do bodu přehodnocování svého života. Pro mnoho z nich je kriminalita a vězení životním stylem, někteří neumí nebo nechtějí žít jinak, jiní už jsou natolik „propláchlí drogami“, že téměř nemají šanci změnit se.
Radek mě provází věznicí. Vyzbrojený klíčem „katrákem“ odemyká a zase zamyká jeden katr za druhým. Mohutná mříž odděluje jednotlivé chodby, bloky, baráky, prostory pro vycházky, knihovnu, jídelnu… Odsouzení se na nás zvědavě dívají a naprostá většina zdvořile pozdraví. Někteří se na kaplana obrací s konkrétními prosbami, domlouvají si individuální schůzku, prosí o půjčení elektrických kláves nebo se ptají, kdy bude bohoslužba.
„Lidé neví, co se skrývá za statistikami“
Salesián P. Radomír Kuchař
Přicházíme do kanceláře duchovní služby, kde nás čeká druhý bělušický kaplan Zdeněk Martasek, kazatel Církve adventistů sedmého dne. S Radkem se tady potkávají jednou nebo dvakrát do měsíce, aby se domluvili na organizačních věcech, sladili svoji práci, posdíleli… Jinak se tady střídají, každý na dva dny v týdnu.
V 90. letech se dala dohromady skupina duchovních různých církví (Vězeňská duchovenská péče), kteří začali jako dobrovolníci chodit do věznic. V roce 1999 pak vznikla Vězeňská duchovní služba, oficiální sbor kaplanů, kteří jsou zaměstnanci vězeňské správy. V současnosti je jich 53 z 11 různých církví, ale ve věznicích stále působí dalších 136 duchovních jako dobrovolníci. „Od začátku je služba odsouzeným nastavená velmi ekumenicky, a to je český unikát, který ve světě nemá obdoby. Jsme společenství lidí, kteří jsou ve víře otevření. Varujeme se přetahování,“ vysvětluje mi otec Radek. A jinak než ekumenicky by to ve vězení asi nešlo. Odsouzení z naprosté většiny nejsou praktikující křesťané a teologické pře mezi jednotlivými konfesemi jsou jim cizí.
Vězeňská služba, tak jako každá vládní složka, si o všem vede pečlivé statistiky. V nich najdete třeba to, že kaplani a dobrovolníci v roce 2020 systematicky pracovali s 1 815 vězněnými osobami, poskytli jim 17 035 individuálních rozhovorů a vedli 6 338 skupinových aktivit. „Je to jenom číslo. Lidé neví, co za tím je. Člověk za nimi jde, jen tak si popovídá. Baví se s nimi třeba o tom, co bude po návratu domů. Ale někdy s nimi řešíme vážné problémy, a to je těžké. Doma se něco děje a oni to nemůžou ovlivnit. Je to sice součást trestu, ale je to velmi bolestivé a zanechá to na nich následky,“ popisuje práci kaplana Zdeněk Martasek.
Kaplani pro odsouzené dělají i další služby. Nabízejí vězňům spirituální literaturu, půjčují hudební nástroje, darují známky a zápisníky, nebo třeba za odsouzené přečtou promluvu na pohřbu blízké osoby. Můžou organizovat aktivity mimo věznici, například z Bělušic jezdí se skupinkou odsouzených čistit hřbitov od náletových křovin. Jednou z aktivit jsou také rodinné ekumenické bohoslužby v Okrasné zahradě, která patří k věznici, ale je už za jejími zdmi. Odsouzení se můžou mše zúčastnit spolu se dvěma blízkými. Tyto aktivity jsou jen pro ty, kteří projdou přísným sítem – nesmějí být například ve výkonu trestu za násilný trestný čin a nesmějí mít kázeňské přestupky.
„V kapli se můžu nadechnout“
Na jednotlivých oddílech s otcem Radkem sbíráme odsouzené, kteří mají zájem zúčastnit se bohoslužby. Kdyby mezi nimi byli praktikující katolíci, je připraven sloužit mši svatou, ale dnes budeme společně slavit bohoslužbu slova. Přicházíme do malé kaple, kterou odsouzení vyzdobili nádhernými malbami. Dva kaplani, devět odsouzených a já se postavíme, abychom zahájili bohoslužbu. Čteme texty z písma na neděli a otec Radek má promluvu. „Kristus přišel, aby nás osvobodil. Můžeme být vnitřně svobodní…“ Každý má možnost říct své prosby. „Za rodinu.“ „Za děti.“ „Abychom byli co nejdřív doma.“ „Za moudrost a pochopení.“ „Abychom se konečně napravili.“
Bohoslužba končí a my dál sedíme v kapli. Všichni se na mě zvědavě koukají. „Nestyď se. Co bys chtěl vědět?“ – „Budu psát reportáž o práci kaplanů, ale rád bych napsal také o tom, jak ve vězení žijete vy, co vás trápí, a jestli vám duchovní služba nějak pomáhá.“ Chvíli je ticho, ale pak jeden za druhým začnou chrlit své myšlenky. „Ve vězení se cítím furt staženej, ale když přijdu sem do kaple, tak to ze mě spadne. Můžeme tady k sobě být upřímní, otevření.“ – „Kaplani nám vychází vstříc. Přistupují k nám jinak něž dozorci. Je to lidštější.“ – „Já v Boha nevěřím, ale je to tady nabitý energií. Je to tady pozitivní.“ – „Tito dva kaplani pro mě udělali maximum. Ať už to byla přihláška na teologickou fakultu, rodinné bohoslužby, rady… Člověk si s nimi popovídá úplně jinak. Mě to nastartovalo do nového života.“ – „Lidi jsou tady otevření, nekecají blbosti.“ Zuřivě zapisuji. Nestíhám.
„Je to bezmoc. Strašná bezmoc!“
Sedíme dál a odsouzení mluví o svých trápeních. „Musíme tady snášet lidi, kterým bysme se venku vyhnuli, se kterými bysme se ani nepotkali.“ – „Když nad tím přemýšlím, tak se tady nemáme tak špatně. Mohlo by být hůř a člověk si může stěžovat všude. Máme tady teplou vodu aspoň dvakrát týdně. Člověk může být svobodný v nitru, i když nemá vnější svobodu.“ – „Je to těžký, nejen pro mě, ale hlavně pro mou rodinu. Nevidím vyrůstat děti. Často si voláme: ‚Kdy přijdeš domů, táto?‘ Je to těžký, těžký, těžký. Na některý problémy jsou potřeba dva, ale já nejsem doma. Voláme si: ‚Kde jsi? Kluk už vyrostl. Chce se začít oblíkat. Kde na to mám vzít peníze? Proč nejsi doma? Jsi sobec! Proč ses nechal zavřít?‘ A má pravdu. Jsem sobec. Udělal jsem blbost.“ – „Je to bezmoc. Strašná bezmoc!“ – „Děti jsou na tom nejhorší. Dcera má čtyři a půl roku. Volá mi, že dárky jsou jí k ničemu, že chce, abych byl doma. I v tom věku už to dobře chápe. Nejhorší na tom opravdu je, že nemůžu být s dětmi.“
„Začal jsem novej život. Měl jsem ženu, děti, pracoval jsem, platil jsem daně. Ale dohnala mě minulost, dluhy.“ V Česku je vysoká recidiva, kolem 70 % odsouzených se do vězení dřív nebo později vrátí. Návrat do světa mimo věznici je neskutečně náročný a nejkritičtějším momentem je propuštění. Člověk najednou stojí před bránou věznice, často má peníze jen na cestu domů, ale někdy nemá kam jít a neví, co bude dělat. Existují různé organizace, které vězněným mají pomoci vrátit se do společnosti, ale odsouzení po propuštění touží po svobodě a nechce se jim nastupovat do dalšího programu.
„Myslím, že odsouzení za některé tresty jsou tady úplně zbytečně. Tady jsme přítěží. Já jsem tady za to, že jsem řídil bez řidičáku. Dostal jsem rok a podmínku mi proměnili na čtyři a půl. Pracoval jsem, žil jsem spořádanej život kromě toho řízení. Mně to ale přijde úplně zbytečný. Mohli mi dát pokutu, abych si to odpracoval, ale nebyl bych přítěží pro stát.“ A podobně to cítí i ostatní. Když člověk neplatí dětem výživné a dostane se kvůli tomu do vězení, tak už vůbec nemůže platit. Faktem je, že odnětí svobody je nejdražším možným trestem. V roce 2018 byl průměrný denní výdaj na jednu vězněnou osobu 1 348 Kč.
Překvapuje mě jejich pokora, schopnost sebereflexe, kultivovaný projev. S tím se nesetkávám často a už vůbec bych to nečekal ve vězení. Teď se zase ptají odsouzení mě: „Co si čekal, že tady uvidíš? Jaký tady z toho máš dojem? Jak na tebe působíme?“ Jsou to upřímní a milí chlapi. Působí trochu ztrápeně, ale já se nedivím. Myslím, že já bych se tady po pár dnech rozsypal.
„Neřešíme jejich budoucí duchovní cestu, ale přítomnost“
Zatímco jeden kaplan odvádí odsouzené na bloky, druhý je ve vedlejší místnosti se skupinkou jiného vyznání. „Duchovní služba se netýká jen křesťanů, ale i jiných náboženských skupin. Umožníme jim prostor k setkání a poskytneme jim náboženskou literaturu,“ vysvětluje mi Zdeněk Martasek. Skupina sedí na zemi, kaplan jim pouští zpívané modlitby a dost možná se modlí s nimi. Vždyť Bůh je jen jeden. Muži jsou klidní, soustředění, mlčí. Dozní zpěv a oni se dají do veselého hovoru o tom, jak byla modlitba krásná a kterou by si rádi poslechli příště. Sedám si za nimi na zem a ptám se jich na kaplany. „Tihle dva chlapi jsou naše světlo ve tmě. Jsme rádi, že je tady máme. Jsme jim moc vděční, že se můžeme setkávat. Vždycky mě to nabije energií.“
Duchovní služba ve vězení je určená všem, kteří mají zájem – věřícím, nevěřícím, křesťanům, židům, muslimům, hinduistům… „Praktikující křesťany bych spočítal na prstech jedné ruky. Odsouzení tady třeba něco prožijí a přemýšlí o tom, mají tady prostor zakusit duchovní život. Můžeme jim v tom pomoci, jsme pro ně tady a teď. Neřešíme jejich budoucí duchovní cestu, ale přítomnost. V tom spočívá služba duchovního. Jsme rádi, pokud jim to tady můžeme usnadnit,“ říká mi Zdeněk. Pokud chce někdo pokřtít, kaplani mu to rozmlouvají. Je lepší, když se lidé připravují na křest na svobodě ve společenství, do kterého můžou vrůst.
„Především se zbavit předsudků“
Den utekl neskutečně rychle. Procházíme vrátnicí ven na svobodu. Z parkoviště jde vidět do dálky na kopce, pole, lesy a já se zhluboka nadechnu. Myslím na chlapy za tou vysokou zdí. Někteří z nich se ven nepodívají ještě dlouhé roky.
Jedeme zpátky do Teplic. Ještě jedna věc mě zajímá: „Je práce s odsouzenými pro salesiány?“ „Don Bosco, když začínal působit jako mladý kněz, chodil do věznice. Zjistil, že je tam spousta kluků, kteří tam vůbec nemusí být, kdyby se jim někdo věnoval,“ vypráví otec Radek. Až po zkušenosti z věznice začal Don Bosco vytvářet preventivní systém, organizovat chlapcům volný čas, vzdělávat je, dávat jim ubytování. Služba odsouzeným sice není pro české salesiány typická, ale jejich kapitula v roce 2016 rozhodla, že ji zařadí mezi poslání provincie. Vězeňskými kaplany jsou kromě Radka také salesiáni Michael Martinek v Teplicích a Ladislav Heryán na Ruzyni.
Nakonec pokládám Radkovi tu nejdůležitější otázku, která mi celý den běží hlavou: „Co my venku můžeme udělat pro ty ve vězení?“ – „Především se zbavit předsudků. Snažit se vnímat lidi, kteří udělali nějakou chybu, jen jako lidi, kteří udělali nějakou chybu. To je všechno. Tu chybu občas udělá každý, někdo ne tak závažnou, aby se to muselo řešit vězením, ale všichni jsme chybující. Ano, oni tady nejsou omylem, většinou to i přiznávají a trest přijímají, ale dostat se do vězení není tak velký problém, a když se třeba nám něco nepovede, tak jsme taky vděční za novou šanci.“
Jan Kvapil
Fotografie: archiv Věznice Bělušice