Doc. Dr. Rudolf Smahel, Th.D., se narodil v roce 1950 v Olomouci. V roce 1968 studoval VŠE v Praze, obor zahraniční obchod. Tam se často účastnil studentských protestů proti okupaci vojsky Varšavské smlouvy. Získal mnoho nových přátel a mezi nimi i Jana Palacha. Jeho protestní sebeupálení bylo pro Rudolfa Smahela obrovskou ránou a jedním z největších impulzů, že svůj život zasvětí Bohu. Nastoupil tedy do posledního státem povoleného ročníku teologické fakulty v Olomouci.
Protože se už během studentských let aktivně zapojil do života církve, nebyl mu po vysvěcení udělen státní souhlas ke kněžské službě. Několik let musel pracovat v dělnických profesích. Od roku 1977 společně s přáteli vydával a distribuoval samizdatovou literaturu, která měla za cíl duchovní obnovu národa. Bylo vytištěno přes 55 brožovaných titulů o sto až dvě stě výtiscích. Za tuto činnost byl v roce 1981 odsouzen na dva roky vězení. Díky tomu, že se obvinění dostalo do sdělovacích prostředků v západní Evropě, bylo toto soudní přelíčení asi nejsledovanějším politickým procesem v západních zemích v roce 1981.
V květnu 1985 mu byl na amnestii vrácen státní souhlas ke kněžské službě, kterou pak tři roky vykonával v Budišově nad Budišovkou a následně až do roku 1991 v Kvasicích u Kroměříže. Dnes přednáší na Univerzitě Palackého v Olomouci a působí také jako vedoucí Katedry křesťanské výchovy Cyrilometodějské fakulty.
Při gratulaci jsme Rudolfu Smahelovi položili pár otázek:
Rudolfe, na co nejvíc vzpomínáš ze svého salesiánského života?
Zvláště vzpomínám na naše společná setkávání s bratřími salesiány na podtatranských chatách i na beskydských chalupách v době tvrdé totality. Vždy jsem si odnášel velké povzbuzení a vědomí, že mám opravdu výborné bráchy.
Kdo tě přivedl k salesiánům?
Nejvíce mne oslovil a nadchnul P. Václav Filipec, se kterým jsem se později v době, kdy jsem byl v podmíněném trestu, setkával v soukromém bytě. P. Václav mne vždy velmi povzbudil.
Co je tvým největším životním přáním právě teď?
Modlím se intenzivně a často za vážně nemocné i za ty, kdo si zoufají a ztrácejí smysl života.
Zdeněk Jančařík