Sborové turné za muffin a lízátko

By 11. 2. 2020 Novinky, Top

Dobrovolnice Ester Drastíková posílá dopis ze Zambie, kde působí v oratoři v Lufubu, také zde pomáhá ve škole a vede dětský sbor.

 

Než poreferuji o další části koncertního turné, musím se s vámi podělit o zážitek, který běžný vedoucí sboru asi nezažije. Během nedělního 30 minutového maratonu v jazyce Bemba ohlášek prý oznámili, že si má mládež a děti připravit písně na příští neděli. Byla vánoční doba, tak jsme použili nacvičený program a něco nového k tomu. Teď přichází zápletka. Píseň Happy Birthday, Jesus. Začíná předehra, kytara a xylofon. Dávám zdvih k nástupu sólisty. Neumím ho najít. On tu není! Asi šel čůrat. Starší děti hned vyráží na obhlídku kolem kostela. Mezitím Mariusz natahuje předehru. Připadá mi to jako věčnost. Všichni se diví, co se děje. Rádcové našli-nenašli nakonec našli a náš malý sólista přicupital. Po výkonu dostávají členové sboru od kněze lízátka.

Na zájezd do Mbereshi vybíráme od každého 2 Kwacha, já mám zaplatit 20 a upéct koláč. S tím přišel manažer sboru. Kdo nemohl zaplatit, přišel si to odpracovat v sobotu ráno do oratoře. Na seznamu mám 44 lidí. Jdu se raději zeptat, kolik jich můžeme vzít. Verdikt zní: 30! To znamená, že budu muset škrtat. Co teď. Zvolila jsem metodu přezkoušení. Kdo písničku neumí, nejede. Děti brečí, žadoní, aby mohly jet. Musela jsem vracet peníze, omlouvat se. Bylo mi to hrozně líto. Ráno mě něco probudilo. Prší! Vzhledem k tomu, že jedem pick-upem, je to dost problém. „Stejně nepřijdou, když prší.“ Prd! Přišli. A mezi nimi devět, které jsem včera škrtla. Znova se omlouvám. A pořád prší. Půjčujeme si auto z farmy.

A můžeme vyrazit

Bratr Godfrey usoudil, že se do auta vejdou všichni. Spadl mi kámen ze srdce. Tak jedeme. Čtyři dospělí, 41 dětí, kytara a buben. Máme zpoždění, ale zpívání se povedlo, místní nás ocenili potleskem! Po mši následuje občerstvení. Rozdávám muffiny podle jmen na seznamu a zjišťuji, že jsme přivezli i nějakého kluka navíc, který v tom seznamu vůbec nebyl. Nemám tušení, jak se do auta dostal. Naštěstí vyšlo na všechny. Každý si chodí s plastovou krabičkou. Většina z nich ji zavírá a bere domů, aby se rozdělili s ostatními. K pití je džus (náš TANG). Zpíváme, tančíme a na závěr společné foto. Jedeme domů.

Asi jsem si měla dát novoroční předsevzetí NAPIŠ KRÁTKÝ ČLÁNEK. Pozdě. Děkuji všem, co na mě myslíte v modlitbě i mimo ni! Nebojte, příběhů se sborem bude víc. Další zastávka – Kashikishi, děti platí 15 Kwacha, já se nedoplatím, budu péct dva koláče a ještě mám koupit kuře.

Ester Drastíková

Převzato z Adopce nablízko