Salesiáni studenti: Na Slovensku si rozšiřujeme obzory

By 23. 8. 2020 Novinky, Top

Mladí salesiáni bratranci Hoňkovi, kteří studují v Žilině, přijeli na prázdniny do salesiánského domu v Brně-Žabovřeskách. V rozhovoru jsme se jich ptali na jejich salesiánskou cestu, jaká jsou studia na Slovensku, jaké jsou rozdíly mezi českou a slovenskou provincií, a nakonec jak prožili prázdniny.

Jakub Honěk pochází z Hradce nad Moravicí, malého města u Opavy, má 28 let, v roce 2019 složil první sliby a v současnosti studuje filozofii v Žilině.

Dominik Honěk pochází z Havířova, má 29 let, v roce 2018 složil první sliby a v současnosti studuje filozofii a sociální práci v Žilině.

Kubo, pověz mi něco o cestě, kterou se vydá člověk, který se rozhodne stát se salesiánem?

První sliby Jakuba Hoňka

Ta cesta má několik etap. Po prvním zájmu a sblížení se salesiány, když člověk začne přemýšlet nad tím, že by šel k salesiánům a dochází na různé salesiánské akce, je v přímém kontaktu s některými českými salesiány, tak potom první formální stádium je ve Zlíně, takzvaný přednoviciát.

Po něm následuje cesta do noviciátu na Slovensko do Popradu. Tam se odehrává stěžejní část rozlišování povolání. Mají to všechny řády, je to intenzivní, duchovně nabitý rok, ve kterém má člověk přijít na to, jestli je opravdu Bohem povolaný, aby žil řeholním životem, v našem případě salesiánským. Má zjistit, jestli je k tomuto životu opravdu volaný, nebo jestli si to jen namlouvá.

Po skončení noviciátu se skládají první řeholní sliby, zatím časné a následuje takzvaný ponoviciát, který zahrnuje studium filozofie v Žilině. Noviciát i ponoviciát je na Slovensku, protože v Česku je málo mladých salesiánů. Je lepší, aby mladí kluci, kteří přemýšlí o cestě salesiána, tvořili určité společenství. Není v tom každý sám, ale je nás tam více, třeba i z různých národů, tvoříme partu a prožíváme podobné věci podobným způsobem.

Dominiku, ty jsi byl jeden rok v noviciátu v Popradu a skončil jsi tam před dvěma lety. Na rozdíl od Jakuba studuješ kromě filozofie ještě sociální práci. Proč to tak je?

Protože naši spolubratři v Žilině učili sociální práci na vysoké škole, byla vize, že by pro salesiány studenty bylo dobré absolvovat několik předmětů a mít jak bakaláře ze sociální práce tak i křesťanskou filozofii, kterou studují všichni spolubratři po celé Evropě, je to předstupeň před teologii. Takto bylo možné studovat a já jsem poslední, který tato studia sociologie absolvuje.

Kubo, za pár dnů se vracíš na Slovensko. Co tě čeká, ať už v krátkodobém nebo dlouhodobém výhledu?

Čeká mě ještě rok studia filozofie v Žilině, bude to zase takový studijní rok. Potom bych měl být na asistenci v některém z českých salesiánských domů. Jestli to bude Brno nebo nějaké jiné místo, to mi bude teprve sděleno. Měl bych mít dva roky pauzu od studia a věnovat se typické salesiánské práci. Když dá Pán a budu dále kráčet cestou salesiánského povolání, tak budou následovat čtyři roky studia teologie, pravděpodobně v Itálii v Turíně a už v průběhu tohoto studia bych měl skládat věčné sliby.

Dominiku, máš tu cestu podobnou, nebo je u tebe něco jinak?

První sliby Dominika Hoňka

U mě se to všechno liší jen délkou počátečního studia. Takže budu s Kubou ještě rok v Žilině, a zatímco on skončí absolutoriem křesťanské filozofie, tak já dělám všechny kroky pro to, abych dodělal absolutorium filozofie, a navíc i bakaláře ze sociální práce. Potom už to budeme mít stejně. Jenom italština mi zatím moc nejde, tak snad se do toho dostanu.

Kubo, jaký rozdíl vnímáš mezi formací na Slovensku a v Česku? Jaké to má výhody nebo nevýhody?

Výhodou je určitě rozšíření obzorů, poznání spousty nových lidí, nové kultury a svým způsobem i cizí země, i když je nám Slovensko blízké. Myslím, že je to velkým obohacením, i když jsme si Češi a Slováci podobní, tak přece jen jsme v některých věcech jiní. Velkým obohacením také je, že v noviciátu a ponoviciátu jsou i lidé z jiných národů. Byli tam s námi spolubratři z Ruska, Ukrajiny nebo Běloruska. To jsou další jiné kultury, trošku podobné, říkáme tomu naše slovanské národy, ale přece jen trošku jiné. Dost nás to obohacuje a činí citlivými na přijímání ostatních, vidění odlišností, vycházení si vstříc, porozumění druhým.

Samozřejmě to nese i nevýhody. Takovou největší za sebe vidím, že to trošku oslabí kontakt s tím domovským, českým. Když jsem nastoupil na salesiánskou cestu, v mém případě to bylo sedm měsíců ve Zlíně a pak jsem šel na Slovensko, kde jsem už dva roky. Kdyby nebylo prázdninového dvouměsíčního pobytu v Brně, tak bych skoro celý čas strávil na Slovensku. Není to špatně, ale začínám vnímat, že znám více slovenských salesiánů než českých a jsem více spojený s tou slovenskou realitou, než s tou českou. I ta mentalita a způsob práce s mládeží je jiný. Je to trošku nevýhoda, že se oslabí kořeny k domovu, vazby, styl práce a komunikace.

Dominiku, doplnil bys k tomu něco?

Mně je Slovensko určitým způsobem blízké, protože z maminčiny strany jsem Slovák. Rozhodně s Kubou souhlasím, že je to veliké rozšiřování pole působnosti. Kdy jindy bych byl se spolubratrem, který žije šest tisíc kilometrů vzdušnou čarou, devět časových pásem daleko a jede se k němu tři dny minimálně. Je to Spolubratr z Ruska ze slovenské misie v Aldaně a Jakutsku. Moje zkušenost, kterou dělám na Slovensku, je více misijní, než bych čekal.

Různými způsoby vnímám, že v české a slovenské provincii máme v komunitách rozdílné míry pro vstřícnost a dobrosrdečnost, když k nám přijde někdo zvenčí. Toto je jedna z věcí, se kterou se sám v sobě peru. Co všechno je správné, co všechno je řeholní, na co poukazuji svým vlastním životem, co ze mě vyzařuje. Například když někdo přijde na Slovensku do komunity, tak mu nabídnu kávu, koláč a když někdo přijde do Brna, kde teď jsem, tak se zeptám, jestli řídí a nabídnu mu třeba pivo. To je jeden z rozdílů, který ale vychází i z naší české mentality.

Kubo, strávili jste dvouměsíční prázdniny v Česku. Jaké byly?

Dovolená brněnské salesiánské komunity v Krkonoších

Původní plán byl, že oba pojedeme na prázdniny do Itálie, protože nás čeká, dá-li Pán, studium v Turíně. Také proto, že to je cizí zemně, jiná mentalita, a hlavně kvůli italštině. Posílají se tam salesiáni studenti na příměstské tábory do některého ze salesiánských domů, kde je plno mladých. Dělal bychom tam jednoho z animátorů, kteří pomáhají s programem.

To ale kvůli covid-19 padlo. Byli jsme chvíli v nejistotě, kde budeme přes prázdniny. Nakonec nadřízení rozhodli, že pojedeme do Brna. Každý salesiánský student má nějakou českou domovskou komunitu, kam se vrací ze zahraničních studií. Mně i Dominikovi bylo přiděleno Brno-Žabovřesky.

Jsem za to velmi rád, že jsem mohl být dva měsíce v Brně. Byla to pro mě příjemná změna i díky tomu, že slovenská mentalita a reálie jsou trošku jiné, než ty české. Jsem tam velmi spokojený, ale je fajn udržovat si kontakt s českým prostředím, zase mě to vzpružilo. Je dobré, že po roce v Žilině, kde se největší důraz klade na studium, jsem mohl být také na táboře s mladými, což je to nejtypičtější salesiánské.

Dominiku, teď jsme s brněnskou komunitou byli na dovolené v Krkonoších. Ty jsi s brněnskou komunitou strávil už více času. Jaká je?

Když jsem přišel do Brna poprvé před rokem a půl na vánoční prázdniny, tak jsem si velmi všiml, že v místní komunitě nebyly rozdíly mezi spolubratry. O každého je postaráno, pečováno. Myslím, i když je to klišé, že představený je v Brně první mezi rovnými. Rozhodně jsem si nevšiml ze strany spolubratří jakéhokoliv povyšování ani ničeho podobného. Velmi dobře mě přijali jako spolubratra, i když jsem měl za sebou asi jen tři měsíce salesiánského života.

Také jsem si všiml, že brněnská komunita má pro mě takový formační ráz. Bratři se spolu chtějí scházet, chtějí být s Pánem Bohem na společných modlitbách. Velmi mě překvapilo, že to co zažíváme ve formaci, na co je kladený důraz, jako je společná modlitba, společné chvíle, jsem zažil i tady přes prázdniny, a ještě intenzivněji přes tyto druhé prázdniny, kdy jsem tu mohl být.

Vypadalo to, že tábory nebudou a nebylo jasné, co se všechno stane kvůli covid-19, ale žádné utíkání pryč nenastalo. Když salesián chce, tak má možnost být v komunitě s bratřími. To pro mě byl impulz, který jsem kdysi dávno mohl prožít a komunita spolubratří mě opravdu nadchla. Řekl jsem si, že komunitní život má velký smysl. To, že jsem to tady našel před dvěma roky a můžu to stále prožívat i přes prázdninový program, přes všechny tábory, je pro mě velmi obohacující a stále oslovující.

Kubo, jaký jsi měl největší zážitek letošních prázdnin a této dovolené?

Mým největším zážitkem z dovolené byla včerejší pivní stezka. Šli jsme třicet kilometrů přes Krkonoše, obešli čtyři pivovary, dali si pět piv a vyšli jsme na Sněžku. Super bylo, že jsme to šli společně jako komunita, i když ne úplně všichni, protože všichni by to nezašli. Byla to dobrá akce, dali jsme si do těla.

Největším zážitkem prázdnin bylo Česko. Bál jsem se nového místa, nových lidí, protože jsem neznal moc mladých ani lidí v komunitě, ale cítil jsem se přijatý a sedlo mi to hned od začátku. Další silný moment byl, když jsem po deseti letech sednul do auta za volant. Potom bylo zajímavé, když jsme dva týdny tahaly internetové kabely po domě. A i mediální tábor byl dobrý, práce s mládeží a médii.

Dominiku, co byl tvůj největší zážitek letošních prázdnin a této dovolené?

Poprvé jsem byl na táboře s dětmi, které měly mezi sedmi a desíti roky. S touto věkovou kategorií jsem nikdy nebyl moc v kontaktu, ani ve skautu, ani u salesiánů, ani doma v rodně. Vždycky jsem mezi dětmi z prvního stupně tápal a teď mi byla dána možnost být s nimi. Bál jsem se toho, ale nakonec jsem byl velmi nadšený a více jsem si zkonkrétnil tuto věkovou kategorii. Velmi mě to oslovilo v tom, že je možné všechny je pro něco nadchnout. Když se leknou, tak se leknou všichni. To, když všichni křičí „Joooo!“, nebo všichni křičí „Neeee!“ a „Aaaaa! Co se dějeee?!“ Nebo se s radostí za něčím rozeběhnou. V tomto jsem se obrovsky posunul a otevřeli se mi oči.

Na dovolené si pamatuji rozlišování mezi plurálem majestatikem a já osobně chci. Myslím, že to pro mě byla velmi dobrá zkušenost a rozhodně už vím, že je důležité, odlišovat vědeckou práci od konkrétního života – to se stalo hláškou této dovolené. Zasvěcení pochopí.

Libor Všetula

Salesiáni studenti

Sebrali odvahu a vydali se na cestu zasvěceného života. Teď studují a připravují se na to, aby se stali dobrými salesiány. My jim držíme palce a pomáháme jim pokrýt životní a studijní náklady, které se dohromady vyšplhají na 2 miliony korun ročně. Jde především o studium teologie v Římě a Jeruzalémě, studium filozofie v Žilině, studium italštiny, formaci ve Zlíně a v Popradě, pojištění, náklady na formační setkání a duchovní cvičení. Na dofinancování projektu potřebujeme od dárců sehnat každý rok 1 milion Kč.