Rozhovor s bratrem z Taizé: Najednou tu nebyli poutníci

By 17. 10. 2020 Novinky, Top
V aktuálním čísle Katolického týdeníku (2020/42) vyšel rozhovor se slovenským bratrem Jeanem-Danielem z komunity ve francouzském Taizé. Protože se řada čtenářů v těchto dnech ke Katolickému týdeníku nedostane, přinášíme zde část rozhovoru.

Desítky let tu byli zvyklí přijímat tisíce lidí. Opatření při letošní pandemii ovšem nevynechala ani komunitu ve francouzském Taizé. O současném životě tohoto ekumenického společenství, ale i o jeho počátcích za válečných časů hovoří pro KT zdejší třicetiletý slovenský bratr JEAN-DANIEL (bratři patřící do komunity nepoužívají po slibech příjmení, jen řeholní jména).

Jak jste se do komunity Taizé vůbec dostal?

Ta cesta začala už na Slovensku v roce 2010. Byl jsem aktivní ve farnosti a angažoval se v církvi. Právě jsem skončil první rok vysokoškolského studia a o letních prázdninách jsem neměl žádný zvláštní program – jen jsem občas doprovázel poutnické skupiny na různá poutní místa na Slovensku. Předtím jsem už na jaře napsal do Taizé, že jsem tam ještě nikdy nebyl a že bych tam rád jel jako dobrovolník. Jeden z bratří mi odpověděl, že ta možnost existuje, ale že k nim většinou jezdí jako dobrovolníci spíše ti, kdo s Taizé už nějakou zkušenost mají. Odepsal jsem, že bych přesto přijel a uvidíme.

Nakonec jsem zůstal asi šest týdnů. Není to nic složitého: jako dobrovolník přijímáte mladé poutníky, pomáháte jim s distribucí jídla a úklidem, organizujete modlitbu v kostele. Když pak léto končilo, jeden z dobrovolníků, který tam byl se mnou, mi povídá: „Zůstaňme tu na rok.“ Trochu mě to zarazilo a říkal jsem si: „To přece nejde, abych tu byl celý rok!“ S každým z dobrovolníků pracuje individuálně jeden z bratří, který ho doprovází a je mu duchovní oporou. Toho jsem se také zeptal, co by to vlastně znamenalo. Řekl mi, že bych musel přerušit studium. Jel jsem tedy domů, přerušil studium a vrátil se do Taizé. Od té doby jsem tady. Do komunity jsem vstoupil v prosinci 2011 a sliby jsem skládal o Velikonocích 2017.

Vím, že Taizé má různé komunity po světě. Přijímají tedy bratry i do své mateřské komunity ve francouzském jižním Burgundsku, když člověk jednoduše projeví zájem o duchovní povolání?

Srdce komunity je tady v Taizé – tak to vnímal i její zakladatel bratr Roger. Zde sídlí naprostá většina bratří, zde se odehrává život komunity. Ostatní místa, kde bratři žijí, jsou fraternity podle vzoru Charlese de Foucaulda, Malých bratří a především Malých sester Ježíšových, ale základna našeho komunitního života je v Taizé. Ani mladí lidé, kteří sem přicházejí, nejezdí do našich fraternit roztroušených ve světě.

Například v Africe nebo ve východní Asii…

Ano. Třeba mladí Afričané, kteří potkali naše bratry ve fraternitě v Africe a zatouží po duchovním povolání, přijíždějí jako dobrovolníci do Taizé. My nemáme nějakou skupinu aspirantů jako řeholníci, u nás povolání krystalizuje během dobrovolnického roku – a tito mladí lidé se pak zkrátka přestěhují k nám do domu.

A přijmou hábit?

Ano, říkáme tomu také hábit nebo modlitební roucho.

Kolik bratří je nyní v Taizé?

Těžko říct, protože bratři jsou stále v pohybu, nicméně všech dohromady je kolem stovky – a přímo v Taizé je nás od šedesáti do osmdesáti. Někteří jsou na cestách, navštěvují příbuzné. Teď je nás tu asi sedmdesát.

Zdeněk Jančařík

Převzato z Katolického týdeníku

Bratr Jean-Daniel (vpravo) při skládání slibů o Velikonocích v roce 2017 do rukou současného představeného bratra Aloise