Oslavy svátku sv. Jana Boska patří ke koloritu snad všech salesiánských středisek mládeže a farností. Je to každý rok podobné, připomínáme si život a odkaz zakladatele salesiánského díla, nesmí chybět zábavný program pro děti a na mnoha místech uvidíte také někoho převlečeného do černé sutany s kvadrátkem na hlavě představujícího Dona Boska. Letos v Salesku Brně-Líšni jsem měl možnost se za Dona Boska převléct já a to my dalo podnět zamyslet se nad významem tohoto svátku.
V Salesku se svátek Dona Boska tradičně slaví na kluzišti, které ke středisku patří. Když jsem s bruslemi na nohou, oblečený v sutaně a s kvadrátkem na hlavě vyrazil na led, připadal jsem si trochu jako Mikuláš. Děti se kolem mě shlukly, zvědavě na mě koukaly a snažily se dopídit, kdo že to jsem. V krátkosti jsem jim vysvětlil, ten příběh, který už všichni známe. Že jsem žil před dvě stě lety, byl jsem obyčejný kluk jako ony, ale měl jsem neobyčejný sen. Snil jsem o místě, kam budou moci děti chodit, budou si tam hrát, najdou tam kamarády a něco se naučí. A ten sen se mi s pomocí Boží vyplnil a vznikla oratoř a pak další a další… a jedna vyrostla i tady v Líšni – Salesko. Některé děti o Donu Boskovi slyšely poprvé, jiné už ho dobře znaly. Dával jsem dětem otázky z „mého“ života a ony na ně mohly hledat odpovědi na ilustracích vyprávějící příběh Dona Boska nalepených po obvodu kluziště. Za správnou otázku dostali bonbon. Děti se nedočkavě dožadovali dalších a dalších otázek. Nejsem si ale jistý, jestli to bylo z touhy dozvědět se víc o Donu Boskovi. Spíš myslím, že chtěly sladkou odměnu.
Během dne jsme jim o Donu Boskovi vyprávěli vícekrát a pustili jim i oblíbený film o něm. Nevím, co si z toho děti odnesly. Jestli teď budou znát Dona Boska a příští rok už budou vědět o koho jde. Jsem ale přesvědčený, že si z prožitého dne v salesiánském středisku odnesly to nejdůležitější – pocit, že tam o ně mají zájem, že je to místo, kde najdou kamarády a kde se můžou ve svobodě vyřádit. A myslím, že o to přesně Donu Boskovi šlo. Ukázat dětem lásku, kamarádství, něco je naučit a také je seznámit se svým nejlepším přítelem – Bohem.
Je na místě se ptát, jestli má smysl stále dokola si připomínat někoho, kdo zemřel před sto třiceti sedmi lety. Můžeme Donu Boskovi poděkovat za to krásné, co začal a čeho dnes jsme součástí. Můžeme si připomenout jeho život a nechat se ním inspirovat. Především ale můžeme nejen v tento den pokračovat v tom co dělal i on – dávat dětem a mladým pocítit, že je má někdo rád, že o ně někdo stojí a že v ně někdo věří.
Jan Kvapil