Dnes si připomínáme padesát let od smti Františka Hlaváče, salesiána koadjutora, který v roce 1927 přišel spolu s Ignácem Stuchlým na Moravu a podílel se na vzniku českého salesiánského díla. Zemřel 16. června 1970 v humpoleckém sanatoriu, pohřbený je v Cizkrajově u Slavonic.
1923
František Hlaváč se narodil 14. srpna 1903 v Bojanovicích u Klatov. Studoval gymnázium v Sušici. Během studií se stal členem Sdružení katolické mládeže (SKM). V časopise tohoto sdružení „Dorost“ publikoval P. Chlumský, duchovní rádce sdružení, výzvy, aby se hoši hlásili k salesiánům. František se přihlásil mezi prvními už v roce 1920. Ale teprve za dva roky byl přijat do Perosy, kde v té době byli slovenští chlapci. Prožil s nimi rok v Perose. Byl jim velmi užitečný, protože měl téměř dokončené středoškolské vzdělání a mohl pomáhat s vyučováním. Byl výborný matematik.
V roce 1923 začal noviciát ve Villa Moglia, ale onemocněl nějakou nervovou nemocí, třásly se mu ruce. Byl ze zdravotních důvodů propuštěn. Vrátil se domů dokončit studia. Příští rok odjel znovu do Turína a začal noviciát podruhé. Situace se opakovala. František však nechtěl tentokrát Dona Boska opustit. Představení ho poslali jako vrátného do San Benigna. Odtud ho vytáhli z rozkazu Dona Ricaldoneho, aby šel přivítat první výpravu českých chlapců do Turína. Odvezl chlapce do Perosy, zůstal tam s nimi rok a učil, co bylo třeba, především matematiku.
V roce 1926 začal noviciát potřetí, tentokrát jako koadjutor. V srpnu následujícího roku složil první sliby. Po slibech odešel s Donem Stuchlým a peroskými chlapci na Moravu do Fryštáku.
Pan Hlaváč patří mezi české salesiánské pionýry. Pro nemoc se nestal knězem, ale koadjutorem, ale jakým koadjutorem. Můžeme jej klidně přirovnat ke koadjutorům, kteří byli Donu Boskovi nápomocni v začátcích díla. Ve všech domech, kde pracovával, podporoval oratoř, bylo-li třeba, vyučoval ve škole. Tichý, nenápadný pan Hlaváč dovedl sextánům v několika hodinách vysvětlit srozumitelně matematiku, kterou jeho předchůdce nedokázal vysvětlit za čtvrt roku.
1950
Můžeme uvést historku, která je popsána v Pamětech fryštácké oratoře: „Docházela tedy, jak vykládá pan Hlaváč, děvčata spolu s hochy. Pan Hlaváč si hrál a zaměstnával se pouze s hochy a děvčata viděla se opuštěna, což těžce nesla. Jednoho dne, kdy pan Hlaváč stál chvíli trochu osamocen, dodala si odvahy a všechna společně jej obklopila, žebroníce, aby si s nimi také hrál a tolik se jich nebál. Marná byla slova, že pro ně oratoř není, že musí počkat, až dorostou české salesiánky, které by se pak s nimi bavily. Bylo třeba obezřetné diplomacie, aby ubohý pan Hlaváč byl vysvobozen z tohoto zajetí.“
Rájem jeho práce byl Salesiánský věstník. Redigoval ho od prvního čísla až do doby, kdy byl zastaven. Kdo zná tuto práci, pochopí kolik nezměrné trpělivosti a píle bylo k tomu třeba. Byl i korektorem a organizátorem expedice. Neúnavně listoval ve slovnících a gramatikách, jen aby čeština Věstníku byla co nejdokonalejší. Měl vypracována svoje skripta z češtiny, která obsahovala i slovník výrazů a slovních obratů potřebných k vystižení zvláštností salesiánského života a světa.
Velkou radostí a odměnou mu byla osobní účast na svatořečení Dona Boska. Všichni spolubratři mu to ze srdce přáli. Jeho skromnost byla příkladná. Nikdy se netlačil dopředu, ačkoli patřil mezi první salesiány, kteří kladli základy díla Dona Boska v naší zemi. V řeči i jednání byl celým křesťanem, nezvykle tichým a laskavým člověkem.
Salesiáni
