Salesiánská rodina, příbuzní a přátelé se rozloučili s otcem Aloisem Hurníkem, který 20. prosince 2021 ve věku 86 let doputoval do nebeského Betléma. V pondělí 27. prosince 2021 v kostele sv. Josefa v Ostravě celebroval zádušní mši svatou biskup ostravsko-opavský otec Martin David a promluvu pronesl salesián Michal Kaplánek. Otec Alois Hurník byl uložen do salesiánského hrobu na hřbitově ve Slezské Ostravě.
Fotografie Vojtěch Curylo, Člověk a Víra
Promluva otce Michala Kaplánka
Tato bohoslužba není projevem smutku, ale vděčnosti: chceme děkovat Bohu za pátera Aloise Hurníka, chceme děkovat Lojzíkovi za jeho přátelskou přítomnost, která nám bude chybět, a nakonec chceme děkovat i za všechny chvíle, které jsme s ním směli prožít.
Myslím, že většina z nás má na pátera Aloise řadu vzpomínek a mohli byste vykládat různé příhody, úsměvné i vážné, které jste s ním zažili. Já jsem zažil Aloise v Plzni, na začátku 90. let. Jenže už jeho příchod ze Slaného do Plzně byl tehdy úkon víry v Boží prozřetelnost. V roce 1992 jsme byli v Plzni pouze tři mladí salesiáni: mně bylo třicet let, tady Jirkovi Cahovi bylo tuším pětadvacet a Jožkovi Mendelovi čtyřiadvacet. Vznikající farnost potřebovala faráře a vznikající komunita představeného, tedy ředitele. Od začátku jsem naléhal na Benna Beneše, který byl vikářem provincie, aby do Plzně poslal ještě jednoho kněze. Zdá se mi, že neměl odvahu nikoho pozvat do tak nejistého díla, které nemělo v té době žádný plán financování, pouze stavební projekt budoucího střediska. Proto se mě zeptal: „Víš snad o někom, kdo by tam mohl jít?“ – Odpověděl jsem: „Lojzík“. Moc jsem ho tehdy neznal, jen jsem věděl, že je ochoten ukončit jistou dráhu faráře středně velkého města a jít do nejistoty. Všechno další, co jsem s ním prožil, ve mně utvrdilo přesvědčení, že je skutečně mužem víry.
Další jeho výraznou vlastností byla pokora. Nebyla to ovšem nějaká zbabělá maska pokory, kterou někdy pozorujeme u lidí, kteří se bojí převzít odpovědnost. Lojzík odpovědnost převzal: stal se ředitelem a později i farářem; přitom však plně respektoval, co jsme my mladí vymýšleli. Ano, občas, když jsem to třeba přehnal s objednávkami stavebních prací, na které jsme ještě neměli, udeřil do stolu a řekl mi, že nemám rozum. Přesto ale vždycky za mnou stál. Chci zdůraznit: Lojzík nestál nade mnou jako šéf, ale za mnou jako opora.
Byl vyhledávaný jako průvodce na cestě víry, a to pro svůj realismus. Zatímco my mladí jsme někdy vyslovovali radikální úsudky, on se nestyděl přiznat, že situace – třeba manželů v krizi – není jednoduchá a že nemá okamžité a dokonalé řešení. Pokorné respektování reality mu ovšem nebránilo v tom, aby zastával jasné postoje, za nimiž si také stál.
Jeho pevnost mu umožnila ustát i nelehké začátky zde v Ostravě. Jeho dlouhá cesta za kněžským a salesiánským povoláním svědčí o velkém pocitu odpovědnosti, který ho někdy možná vedl k jakési nejistotě nebo váhavosti. Současně je důkazem houževnatosti, a to nejen v každodenních záležitostech, ale i při hledání Božího záměru, Boží vůle.
Tím se vracím k začátku této vzpomínky na Lojzíka, totiž ke konstatování, že páter Alois Hurník byl mužem pevné víry, který si byl vědom svých limitů a nedostatků, a právě proto mohl Bůh skrze něj učinit mnoho dobrého.
Přál bych vám všem, kdo jste ho znali, abyste si při této děkovné bohoslužbě vybavili nějakou příhodu, kterou se zapsal do vašeho života, a v duchu zvolali: „Pane Bože, děkuji ti za to, co jsem s otcem Aloisem prožil, a věřím ti, že ho odměníš!“ Amen.
