Pašijové rozjímání s Turínským plátnem

By 2. 4. 2021Novinky, Top

Celoroční půst od společenství a od běžného života, jak jsme je znali, vrcholí letos na Velký pátek. Znovu prožíváme Velký pátek v uzávěře a můžeme být Ježíši jaksi blíž, protože také on prožíval před svým umučením velkou samotu. Tichým svědkem velkopátečního ukřižování se stalo Turínské plátno. Na něm vidíme, co všechno vytrpěl, abych měl život, a to v hojnosti. (Jan 10,10)

Utrpení a smrt neměly poslední slovo. Ježíš totiž nepřišel především proto, aby „byl obětován“, ale aby žil a vydal svědectví pravdě – a to mu přivodilo nenávist odpůrců a smrt na kříži. Ježíšův kříž je „stromem života“ a zároveň „pramenem vody živé“ (Jan 7,37–39), jelikož voda, která vytryskla na kříži z Ježíšova boku, nepřestává zavlažovat úzkostné srdce člověka. Turínské plátno nám může posloužit jako návod k přemýšlení o posledních hodinách Ježíše z Nazareta, ale také o tom, co nás čeká při setkání s ním.

Ponořit se, ale s odstupem

Tajemná textilie z Turína má tu zvláštní vlastnost, že je na něm obraz umučeného lidského těla vidět jen z určitě vzdálenosti – zhruba od dvou metrů až z distance osm metrů. Pak se obraz ztrácí a vidíme jen prosté plátno bez obrazu.

Obdobné je to v evangeliích. Pro ty, kdo chtějí vidět, slyšet a zachytit smysl Ježíšových slov, je zapotřebí se přiblížit, ale nemělo by to být příliš. A zase se vzdálit, ale ne moc. Musíme si zachovat určitý odstup, abychom se v evangeliích neztratili, abychom si uchovali nadhled ode všech teorií a výkladových vrstev, které se na ty starodávné texty nabalily. A musíme se naopak do něho ponořit jako do vody a nechat se tou životodárnou tekutinou obklopit, doslova se v ní ztratit. Nechat se jí unášet, pomalu rozhýbávat své ztuhlé údy, občas se vynořit, nadechnout se a zase dolů, do hlubin evangelií a Ježíšových obrazů. Potřebujeme si osvojit obraznou řeč starých semitských příběhů a naladit se na smysl podobenství, která k nám promlouvají z nesmírné dálky, a přece jsou tak blízká.

Setkat se s Ježíšem může vlastně jenom ten, kdo si v srdci a v duši uchová zvláštní seismograf, na jehož záznamníku je schopen zachytit nejjemnější záchvěvy Božího hlasu. Jak je to v této hlukem a věcmi přesycené době těžké! Jak obtížné je pro dítě a pro mladého člověka, kteří se rodí s mobilem v ruce, a ještě než začnou mluvit, mačkají a klikají na všechno možné, zachytit nenápadný a nevtíravý Boží hlas, na který nelze jen tak kliknout!

Opravdu musel tolik trpět?

Když se začteme do evangelií, vidíme jednoznačný a nekompromisní popis Ježíšova zápasu o přežití a velmi podrobné líčení pašijí. Evangelia se konfrontují s Ježíšovým mučením a ukřižováním velmi zpříma, nic neretušují, ani nepřikrášlují. Nevyhýbají se tomu, co můžeme podrobně studovat na Turínském plátně: bičování, mlácení, vysmívání a nakonec bolestnému přibití lidského těla třemi hřeby na dřevo kříže.

Dramatu mučení ale předchází Ježíšova konfrontace s vůdci židovského národa. Krok za krokem se Ježíš svou kritikou farizeů dostává do izolace a do neudržitelné role proroka, lidem milovaného učitele a zázračného lékaře, který bude vydán do rukou katů. Svůj život žije odvážně a radikálně, vystupuje s mocí a silou Ducha a vůči nepřátelům a náboženským vůdcům své doby si nebere servítky. Mluví bez náhubku, nedává si pozor, nekličkuje a nedělá kompromisy. Následuje tak proroky, kteří zahynuli, aby připravili cestu poslednímu z nich, pravému Mesiáši.

Jestliže jako moderní lidé od Bible trochu poodstoupíme, musíme se ptát: Bylo opravdu nevyhnutelné, aby byl Ježíš ukřižován? Mohl si Bůh, milosrdný a nekonečně laskavý Otec, objímající tatínek z podobenství o návratu ztraceného syna – mohl si přát něco takového? Je myslitelné, že „rozezlený“ Bůh Otec nemohl jinak, než poslat na krutou smrt kříže svého jednorozeného, svého Jedináčka?

Ejhle, člověk!

Není to obraz traumatizující, neprobouzí zděšení nebo fyzický odpor – a to kvůli Ježíšově pokojné a neochvějně klidné podobizně na plátně. Turínská tvář nás vybízí ke kontemplaci a zklidnění.

Tato předčasně zestárlá tvář odráží mučení, kterým člověk z plátna musel před smrtí projít. Rysy tváře zestárly také velkou ztrátou krve a potu. Na tváři jsou vidět podlitiny, boule, pravá tvář je více oteklá než levá, odsouzenec měl natržené chřípí i víčko, přeražený nos, potrhané vousy.

Ve vlasech, na čele i na krku jsou stopy krve, která vytékala z malých ran v jakýchsi sinusoidách. Tyto rány a ranky jsou patrné na celém temeni hlavy a jejich příčinou byla nejspíš trnová koruna, která pokrývala jako jakýsi čepec celou hlavu, nikoli jen část čela jako trnová „čelenka“, jak bývá koruna většinou zobrazována. Podle stop krve lze přesně odlišit, které praménky vycházely z tepen a které z žil. Nejviditelnější je rána uprostřed čela, krev vytékala z čelní žíly a má podobu řeckého písmene ε. Podle této rány lze přesně určit, v jakých pozicích byla hlava na kříži nakloněna, podobně jako lze rekonstruovat polohu rukou podle dvou různých směrů praménků krve na zápěstích a pažích.

Tvář se zdá – podobně jako celé tělo – oproti skutečnosti trochu protažená, jako by se plátno poněkud prověsilo. Toto protažení je ale zcela nepatrné a na první pohled neznatelné. Negativní obraz tváře je vizuálně zarámován dvěma bílými zakřivenými čarami (horní je v oblasti temene hlavy a dolní kopíruje bradu), které nejspíš padají na vrub častému necitlivému skládání plátna. Jinak je tento ikonický obraz zcela intaktní a sugestivní – přitahuje a vybízí k přemýšlení.

Ruce a nohy

Podle plátna musel být Ježíš na kříži přibit pouze třemi hřeby, a to na rukou v tzv. Destotově místě, což je prostor uprostřed zápěstí, kde se měří pulz. Pokud se zarazí ostré trojhranné hřeby do tohoto místa, člověk okamžitě dostane křeč do palce, protože je porušen nebo přímo proboden nerv zvaný „nervus medianus“, a palec se zkroutí do dlaně. Na rubáši jsou z toho důvodu vidět na obou rukou jenom čtyři prsty.

Jasněji jsou nohy patrné na zobrazení těla zezadu. Chodidlo pravé nohy je obtisknuto celé, zatímco levé chodidlo je viditelné jen zčásti blízko paty. Je zřejmé, že při ukřižování byl použit jen jeden hřeb pro obě nohy, přičemž levou nohu přeložili přes pravou. Na pravém chodidle je patrné místo, z něhož vyšly praménky krve, které stékaly k prstům. Další praménky jsou na patě, kam stékaly, když bylo tělo snímáno z kříže a uloženo naznak.

Jelikož levá noha byla na kříži položena přes pravou, levé koleno ztuhlo po smrti víc ohnuté než pravé, takže na obraze vypadá levá noha kratší než pravá, jak je to dobře viditelné především na zobrazení ukřižovaného zezadu.

Tělo a srdce

Kůže na zádech i na přední části trupu je po obou stranách poseta stovkami podlitin a modřin, které mají podobný tvar a jsou vždy zdvojené, dlouhé zhruba dva centimetry. Zdá se, že byly způsobeny bičováním, římským druhem trestu, při němž měl exekutor v ruce dřevěnou rukojeť, na níž byly připevněny asi dva provazy nebo řemeny zakončené dvěma krátkými olůvky ve tvaru činek. Z plátna není jasné, kolik ran přesně odsouzený dostal, protože přesně nevíme, kolik měl kat na bičíku řemínků, ale je jasné, že nešťastníka bičoval po celém těle kromě hlavy. Z Pavlových listů nicméně víme, že běžným počtem ran bylo čtyřicet. Odsouzený byl přivázán k nízkému, asi 80 cm vysokému sloupu. Dva vojáci ho mrskali nejdříve po zádech a pak i zepředu, tam ovšem s menší intenzitou, aby odsouzený nezemřel na zástavu srdce.

Vertikální část kříže zvaná latinsky stipes byla upevněna v zemi, zatímco horizontální, patibulum, byla přivázána na záda odsouzence. Po jeho přenesení na popraviště bylo břevno odvázáno, připevněno k vertikálnímu břevnu a odsouzený byl vleže přibit na kříž ostrými hřeby nebo připoután provazy a vyzvednut do vertikální polohy.

Odsouzený umíral udušením. Při zavěšení na rukou se mu nedostávalo dechu, takže se snažil vzepřít nohama, ovšem pro bolest se zase pravidelně pouštěl a visel pouze za probodené ruce. Proto jsou na plátně patrny praménky krve na rukou, vedoucí dvojím směrem podle polohy, kterou umírající na kříži zaujímal. Když se použila už výše zmíněná podnožka pro nohy, na níž si mohl ukřižovaný odpočinout, jeho agonie někdy trvala i několik dní. Na některých křížích byl dokonce jakýsi „sedák“, takže potrestaný mohl lépe dýchat, a ovšem i déle trpět.

Janovo velikonoční vidění

Ukřižování nemá v Ježíšově příběhu poslední slovo. Nedělní události následující po Velkém pátku dávají celému dění nový smysl. Už pod křížem se odehrává dojemná velikonoční scéna. Ti, kteří Ježíše nechali ukřižovat, se u Piláta přimlouvají o to, aby byli ukřižovaní sňati z křížů. Pilát pošle vojáky, aby urychlili jejich smrt a přerazili všem nohy. Když to učiní u prvního i druhého „lotra“, zjistí, že Ježíš je už mrtev. Z pohledu víry následuje úžasná scéna: „Když přišli k Ježíšovi a viděli, že je již mrtev, kosti mu nelámali, ale jeden z vojáků mu probodl kopím bok; a ihned vyšla krev a voda. A ten, který to viděl, vydal o tom svědectví, a jeho svědectví je pravdivé; on ví, že mluví pravdu, abyste i vy uvěřili.“ (Jan 19,33–35)

Milovanou postavou Janova evangelia je Máří Magdaléna, která byla u hrobu v den vzkříšení jako první. Zármutkem oslepená hledá ráno třetího dne svého Pána, nakloní se do hrobu a vidí dva anděly, kteří jí nic neprozradí. Potom potká tajemného zahradníka, který ji osloví jménem, a ona ho konečně pozná a řekne: Můj Mistře! Janovo evangelium jako by chtělo říci: Vidíš, čtenáři? I tebe přijme do své náruče, až pohlédneš do jeho tváře. Neboj se, a věř, že pro tebe zemřel a nyní že vstal a oslovuje tě tvým jménem.

Zdeněk Jančařík