Příběh mladíka, který u salesiánů v konžském Lubumbashi našel cestu k životu.
Těžké dětství
Paluku Simon se narodil v hlavním městě Lubumbashi – Kinshase. Jeho rodiče se rozešli těsně po jeho narození, nikdy nezažil mateřskou lásku a něhu. Jako v mnohých pohádkách byl Paluku po otcově novém sňatku týrán svou macechou. Chlapec jí překážel a tak ho neváhala obvinit z čarodějnictví a nakonec i vypovědět z domu. Ale opět se stejně jako v pohádce objevila „dobrá víla“ nebo snad „Samaritánka“ – neznámá žena, která opuštěného chlapce náhodou našla na ulici a ujala se ho.
Z Kinshasy do Lubumbashi
Palukova „nová“ máma se rozhodla přestěhovat do města Lubumbashi (vzdáleného 2 292 kilometrů) a chlapce vzala s sebou. Společně odcestovali do Lubumbashi, kde však krátce po přestěhování zemřela a Paluku se znovu ocitl na ulici.
Pouliční život v Lubumbashi
Malý chlapec se stal skutečným sirotkem. Aby měl co jíst, musel začít tvrdě pracovat. Často se stával terčem šikany starších chlapců, kteří jej okrádali o jeho těžce vydělaný „majetek“. Když měl peníze, měl okolo sebe „přátele“, když byl hladový a bez peněz, jeho „přátelé“ zmizeli a bylo pro něj velmi těžké najít někoho, kdo by mu dal práci nebo něco k jídlu. Kromě hladu se potýkal i s nemocemi, které provázejí život na ulici v důsledku nedostatečné hygieny. Viděl také umírat jiné děti – nejen kvůli podvýživě, neléčeným zraněním a nemocem, ale i v důsledku silničních nehod, popálenin, úrazů elektrickým proudem nebo pouličním bojům. Velmi ho to trápilo a často přemýšlel, proč jim nikdo nepomůže a zda vůbec existují dobří lidé, kteří by dětem dokázali dát bezpečné zázemí.
Měl štěstí v neštěstí. Zaměstnanci města chlapce objevili ve zbídačeném stavu a poslali k salesiánům do Bakanja Ville (resocializační a rehabilitační centrum pro děti ulice). V Bakanja Ville prochází děti pod odborným vedením sociálních pracovníků a dalších odborníků procesem integrace. Cílem je pomoci dětem vrátit se do původních rodin. Pokud se tento proces podaří, děti zůstávají u svých rodin. Pokud se proces nepodaří nebo děti nemají žádné rodinné příslušníky, kteří by se jich mohli ujmout, zůstávají u salesiánů a z Bakanja Ville se přestěhují do některého z následných resocializačních domovů díla Matky Markéty. U salesiánů nakonec zůstal i Paluku, který v Lubumbashi neměl žádnou rodinu.
V domovech díla Matky Markéty
V Bakanja Ville si Paluku prošel procesem resocializace. Osvojoval si návyky základní hygieny, slušného chování, učil se vycházet s dětmi, které už nějakou dobu v centru žily, účastnil se jak kolektivních aktivit, které pomáhají dětem navzájem se přijímat a respektovat, tak individuálních podpůrných terapií. Paluku našel oblibu v pohybových aktivitách, jízdě na motocyklu a v pomoci s péčí o psy. Jednotlivé domy, kterými si v rámci díla Matky Markéty prošel, mu pomáhaly přejít ze života na ulici k důstojnějším podmínkám a rád na tuto dobu vzpomíná:
„Po prvotním procesu resocializace v Bakanja Ville jsem se přesunul do Bakanja Centre, kde jsem nastoupil do školy. Odtud jsem pokračoval do centra Carolina, které leží mimo město. V internátní škole jsem pokračoval se studiem a zároveň pomáhal hospodařit na farmě. Naučil jsem se pěstovat rostliny, udržovat zahrady okolo domu a také pracovat s penězi. Také jsem měl příležitost připravit se na svátost křtu, při kterém jsem přijal jméno Šimon. Následovalo první svaté přijímaní. Obě svátosti mi pomohly zmírnit mé agresivní chování, které zároveň bylo ohrožující pro ostatní studenty a vychovatele. Po ukončení základní školy jsem se přesunul do dalšího domova určeného mladistvým a tam jsem poznal Boží blízkost a lásku. Od dětství jsem toužil naučit se svařovat a doslova jsem tomu propadl. Ve volných chvílích jsem se věnoval drobným pracím, dokonce jsem měl i nějaké menší smlouvy o provedení práce. Během pobytu v tomto centru jsem si prošel velkou zkouškou, kdy jsem se dostal do vězení. Později jsem ale pochopil, že i v této chvíli byl Bůh se mnou a mělo to tak být. Asi před deseti lety jsem se definitivně rozešel s mým otcem, který byl později – jak jsem se dozvěděl – zavražděn. Jeden ze spoluvězňů se mě zeptal, zda jsem náhodou neznal jistého muže, kterému jsem prý velmi podobný. Zcela bezelstně jsem mu řekl, že to byl můj otec. V tu chvíli se ten spoluvězeň rozplakal a já jsem nechápal proč. V slzách si přede mnou poklekl a prosil mě za odpuštění. Byl to vrah mého otce. V srdci jsem pocítil obrovský zármutek, když mi došlo, že jsem se stal skutečným sirotkem. Po krátké modlitbě jsem tomu člověku dokázal odpustit a dokonce se z nás stali dobří přátelé. Poté, co jsem se znovu dostal na svobodu, jsem dokončil své studium. Salesiáni mě podporovali až do mé dospělosti a já jsem se rozhodl jim jejich péči vrátit tím, že budu sám pomáhat a podporovat trpící děti ulice.“
Palukův aktivní život
Po ukončení studií už Paluku nežil jen u salesiánů, ale žil v duchu Dona Boska. V dětství, kdy byl na ulici, si nedokázal představit, že bude jednou žít v laskavém prostředí a dávat pocit jistoty a bezpečí potřebným dětem.
„Moje budoucnost je v rukou Pána, který mě sem vedl. A jsem vděčný za to vše, co se v mém životě odehrálo. Vnímám, že moje poslání je hledat způsoby, jak pomoci dětem a mladým lidem z ulice, kteří trpí jako kdysi já. Chci dělat vše pro jejich záchranu. Začal jsem tím, že jsem ubytoval šest mladých absolventů školy, na které jsem také studoval. Po ukončení školní docházky musí totiž své místo na internátu uvolnit novým studentům. Projíždím Lubumbashi a sháním práci, často se mi podaří domluvit několikadenní kontrakty, které pak sdílím s „mými“ mladými. Boží požehnání nás provází, protože od té doby, co jsem tyto mladé kluky k sobě přijal, jsme vždy našli nějakou práci, která nás dokázala uživit.“
Paluku si pronajímá třípokojový domek, na dvorku má malou zeleninovou zahrádku, které se i přes období sucha zde v Lubumbashi daří. „Jeho“ mladí ho nazývají „bratr Paluku Šimon“. Jeho životní příběh dává tamním salesiánům naději, že i přes zdánlivě neřešitelné těžkosti dětí a mladých lidí žijících na ulici, mohou díky dobře fungujícím rehabilitačním a resocializačním střediskům dostat šanci na lepší budoucnost a žít důstojným životem. Paluku se dostal z ulice nejen díky hmotné a duchovní podpoře, ale díky tomu, že dál rozvíjel své talenty – svářečství a zemědělství.
Děkujeme všem dárcům, kteří dílo salesiánů v Konžském Lubumbashi podporují. Palukova nesnadná cesta pryč z ulice je pro jeho vrstevníky, nacházející se v životní situaci, ve které byl i on sám, nadějí, že životem na ulici to nemusí skončit.
Středisko Bakanja pro „děti ulice“ ve městě Lubumbashi můžete podpořit na stránkách Darujme vzdělání.
Převzato ze SADBA.org